Neprofesionální rešerše v Respektu a Milan Kundera

Tak lze pojmenovat reakci na nalezený papír obvodního oddělení velitelství SNB Prahy 6 ze 14.3.1950 o údajném udání Milana Kundery, tehdy studenta FAMU, pana Miroslava Dvořáčka, agenta-chodce, který byl posléze odsouzen a strávil v kriminále čtrnáct let a jen o vlásek unikl smrti. V úvodu musím ještě říci, že pana Kunderu znám, vážím si ho, a proto na takovou zprávu reaguji jistě mnohem obezřetněji než jiní.

V tomto případě mě překvapilo médium, kde vyšel původní článek v pondělí 13.10.2008, tedy jinak velmi seriózní Respekt, který snad nejhlasitěji měsíc před tím se vyslovoval proti používání skryté kamery v kauze Tlustý-Morava, tehdy hájil klasickou rešeršní žurnalistiku proti investigativní a právě jedna ze základních zásad této žurnalistické práce je převzata od historiků: podle nich jeden jediný, dále neověřený a nepotvrzený pramen starý údajně 58 let, byť vypadá na první pohled hodně věrohodně, nic či skoro nic nedokazuje. Každý údaj má být ověřen ze tří nebo alespoň ze dvou zdrojů, zmínku paní Militké, že manžel pan Dlask se jí svěřil těsně před smrtí o tom, že o Dvořáčkovi řekl Milanu Kunderovi, nelze brát – podle mě - jako hodnověrný druhý zdroj. Takže toto rešeršní pravidlo tu nebylo dodrženo. Podle pozdějšího sdělení historika Zdeňka Pešata, jejich kolegy, studenta z Karlovy univerzity, udal pana Dvořáčka naopak pan Dlask (student estetiky), který se mu tehdy sám přiznal. Když budeme spekulovat, můžeme si dovolit říci, že to mohla být dokonce pomsta StB, nastrčená časovaná bomba z konce osmdesátých let, třeba za Kunderův esej o Husákovi jako o „prezidentu zapomnění“ či za esej o „únosu střední Evropy“. Nebo pomsta milence Militké studenta Dlaska, kterého nenechala u sebe ten večer přespat a který se mohl obávat, že se znovu oživí vztah se starou známostí a šel pana Dvořáčka udat pod cizí identitou? Nebo, jak spekuloval historik Pavel Kosatík (HN, 16. října 2008), pan Dlask byl agentem StB a aby nebyl prozrazen, napsali tam Milana Kunderu. To by pak zdůvodňovalo, proč pan Dlask o této události nikdy nechtěl hovořit se svou ženou Ivou Militkou.

Rovněž pravost dokumentu nebyla přezkoumána Kriminalistickým ústavem: Jestli papír, psací stroj, razítkovací barva a inkoust nejsou vyrobené později než je datum uvedené na záznamu. Ověření historiky není dostatečným důkazem. A jestliže jeden z autorů je pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů, bývá zvykem, že výsledky zaměstnanců před publikováním oponuje nějaké odborné kolegium. Což se evidentně nestalo.

Navíc, když budeme tento papír číst skutečně podrobně, zjistíme, že i kdyby to byla pravda, v záznamu nestojí, že Milan Kundera (který je v něm identifikován jen jménem a místem bydliště, chybí číslo občanského průkazu) prohlásil, že pan Dvořáček je agent, ale jen to, že má u studentky Militké kufr a chce tam přespat, to, že jde o zběha a agenta, řekla dle protokolu až paní Militká. A že by Milan Kundera šel udat na policii někoho jen proto, že chce přespat u nějaké dívky na koleji, zní rovněž velmi divně, i když tenkrát bylo za neohlášené přespání (návštěvy se zapisovaly do domovních knih či hlásily na národních výborech a služebnách SNB) až pět let vězení a Milan Kundera byl v trestu: byl vyloučen z KSČ (za „protistátní“ korespondenci, kterou vedl s přítelem Jaroslavem Dewetterem) a mohl se obávat, že ho udá právě pan Dlask (zanícený komunista) jako muže, který to neohlásil, což byl tehdy rovněž trestný čin. Nalezený papír je jen záznam s podpisem nějakého Jaroslava Roseckého, a to bez udání hodnosti. Chybí záznam o údajné výpovědi Milana Kundery, který by musel nést jeho podpis, a ani nebyl dohledán soudní spis pana Dvořáčka, v němž by udání mělo být v původní verzi. Rovněž je podivné, že by za poskytnutí azylu agentovi vyvázla bez trestu a mohla dostudovat paní Iva Militká. Je ovšem pravda, že tresty byly vždy za komunistů selektivní, jak si pamatujeme z osmdesátých let: za co dostal Jiří Gruntorád pět let, prošlo Ludvíku Vaculíkovi bez trestu (Jiří Gruša).

Paní Iva Militká-Dlasková, podle rozhovoru, který poskytla svému příbuznému Ludvíku Hradilkovi ze serveru aktualne.cz, je nešťastná z publicity, kterou článek vyvolal, a cítí se být zveřejněním poškozená, i když celou kauzu sama vyprovokovala přes svého vnuka a pana Adama Hradilka, protože ji zajímalo, jak to tenkrát doopravdy bylo. Z profesionálního hlediska i tato, byť vzdálená přízeň, zpochybňuje věrohodnost celé práce.

Bohužel ostatní média reagovala ještě hůře:Tam už samozřejmě estetika diktuje etiku: jeden vysílač se snaží přebít druhý, jedny noviny být brutálnější než konkurenční, což vede k odporným posunům: Tak třeba v úterý 14. října 2008 Česká televize vysílala v hlavním pořadu Komentáře, události, že byl nalezen další dokument potvrzující Kunderovu spolupráci s StB, přičemž v obraze byl ukázán stejný dokument, o kterém jsem mluvil, nešlo o StB, ale dle dokumentu o SNB, nešlo o spolupráci, ale jen o údajné udání. Skoro nikde se nehovoří v podmiňovacím způsobu a to považuji za selhání prakticky všech médií: uměle vytvářejí senzaci, která se dotýká cti člověka, která ve starých demokraciích má před soudem větší cenu než život, neboť s poškozenou ctí musí člověk dál žít.. Pokud by udání bylo pravdivé, je to velké zklamání, pokud je to podvrh, je to prasárna, ale v obou případech to romanciéra velmi poškozuje, proto jsem přesvědčen, že takovou věc lze publikovat jen když je nevyvratitelná.

Mně v této kauze chybí průkazný motiv a jak víme od kriminalistů, ten je vždy velmi důležitý, a je pro mne nevysvětlitelnou záhadou, že by existenci takového dokumentu nevyužila Státní bezpečnost, aby Milana Kunderu dehonestovala či aby ho vydírala, když ho od roku 1968 považovala za nepřítele. Nedokáži se ale vžít do atmosféry začátku padesátých let, která byla strašlivá: třeba pan Kundera jen plnil přihlašovací povinnost jako člen kolejní rady či její důvěrník, to opravdu posoudit neumím. Nechce se mi ale přistoupit na vysvětlování romanciérova díla či jeho části údajným vlastním selháním, to se mi zdá – zvláště u tohoto autora – příliš primitivní: Milan Kundera vychází z karteziánského románu á la these, je konstruktér a stal se světovým autorem právě proto, že popisuje evropský fenomén, selhání intelektuálů ve XX. století, který se týkal jak fašismu, tak komunismu, a motiv udávání v něm logicky představuje moment, kterému se žádný romanopisec tohoto typu nemohl vyhnout. Slídivé sledování životních stop je ale i u jiných autorů zavádějící, protože každý román je vždy konstrukcí. A nakonec dodejme, že Milan Kundera udání razantně pro ČTK popřel, pana Dvořáčka neznal a chce se proti osočení bránit soudní cestou.

Oficiálně se v Praze Milana Kundery zastala Akademie věd ČR, Akademie literatury české (Kantůrková, Žáček a Dušek) a řada spisovatelů doma (Vaculík, Uhde, Havel, Kriseová, Rudiš atd.) i v zahraničí. Například v Le Monde Yasmina Rezová, která napsala: „ Těžko se odpouští člověku jeho velikost a sláva. A ještě méně, když dosáhne těchto kvalit a zůstává tichý. V říši hluku je ticho urážkou."

Slovenský časopis Týždeň mi položil otázku, co znamená spor o Kunderu dnes a jestli má něco společného se sporem z konce šedesátých let, který byl prezentován jako typicky český a kdy vedl Milan Kundera polemiku s Václavem Havlem. Odpověděl jsem: Spor Milana Kundery s Václavem Havlem z konce roku 1968 a začátku roku 1969 byl pro mě hlavně o tom, jak zněl titulek odpovědi Milana Kundery v brněnském Hostu do domu, O radikalismu a exhibicionismu. Milan Kundera byl vždycky obhájcem vítězství či úspěšných kompromisů a ironizoval ty, kteří věří, že "porážka spravedlivé věci ozáří světlem výbuchu celou bídu světa i celou slávu autorova charakteru." Václav Havel v té době myslel dál a věřil (či už věděl od starších lidí, kteří byli politickými vězni), že každá zmínka o nich v médiích či petice jim v kriminále dodává sílu a pomáhá vězňům snášet tamnější útrapy. Spor byl tedy hlubší a nepředstavoval žádné české specifikum. S dnešním sporem o Milana Kunderu nemá vůbec nic společného: Dnešní spor je o žurnalistické neprofesionalitě, o nedotažené rešerši, pomocí které se Respekt a jiná média snaží donutit Milana Kunderu, aby promluvil o něčem, co se podle něj nestalo, což je metoda, kterou používala StB.

Vnášení této metody do veřejného prostoru na začátek XXI. století oživuje ducha padesátých let: tedy vzájemnou a neustálou podezíravost, která se podílí na dalším drolení již tak postmodernou hodně poškozené hierarchie hodnot.

Situace v Česku začíná připomínat atmosféru druhé republiky, kdy podobné odporné útoky na Karla Čapka přispěly k jeho brzké smrti. Doufejme, že vzdálenost mezi Paříží a Prahou Milana Kunderu před blížícími se osmdesátinami, oslaví je 1. dubna 2009, od takového konce ochrání.

Item

S vice než měsíčním odstupem od první kauzy si můžeme snad dovolit říci jedno: veřejná diskuse kolem etiky při výkonu investigativní žurnalistiky rychle skončila a nevedla k žádným zřetelným závěrům a do dnešního dne (19.10.2008) ani Syndikát novinářů k tomu nezaujal jasné stanovisko. V zahraničí tomu bývá tak, že všechna media samozřejmě dodržují dané zákony země, prestižní media tyto metody nepoužívají nikdy a ostatní selektivně: veřejnoprávní media používají skrytou kameru v nepolitických kauzách a ostatní podle síly veřejného zájmu. Pro bulvár je typické nedodržování žádných pravidel a žije i z referování o soudních sporech, které z toho vzniknou. Naše legislativa ve vztahu k ochraně osobnosti je nedokonalá.

V druhém případě, který bohužel svou čerstvostí zcela přehlušil první kauzu (ač jsou si v něčem podobné), je společnost vůči postupu Ústavu pro studium totalitních režimů rozpolcena a bohužel to rovněž nevypadá na to, že by tato kauza vyústila v nějaké systémové řešení, které se v tomto případě samo nabízí: Výstup jakéhokoliv materiálu z takového ústavu a jeho zveřejnění v médiích musí být tak dobře podložen, aby obstál před libovolným soudem u nás i v zahraničí.

(napsáno pro Euro)

Autor je novinář a spisovatel