Investigativní žurnlistika tvoří zvláštní kapitolu a jsou jí také ve většině zemí věnovaná samostatná skripta, viz třeba od Johannese Ludwiga Investigativer Journalismus, UVK Verlagsgesellschaft mbH 2007. U nás taková kniha chybí a naposled se o pátrací žurnalistice začalo v odborné veřejnosti hovořit po odvysílání publicistického pořadu Janka Kroupy Natvrdo dne 7. září 2008 v televizi Nova. Stručně si připomeňme: Skoro celý byl natočený skrytou kamerou, poslanec Tlustý z ODS v něm sehrál roli provokatéra a jiný poslanec jménem Morava, rovněž z ODS, na provokaci naletěl a naopak fiktivním pracovníkům detektivní agentury nabízel zakázku, sledování dcery poslankyně Strany zelených Zubové.

Předseda strany ODS a premiér Mirek Topolánek vyzval po zhlédnutí pořadu oba poslance k rezignaci na poslanecký mandát a obvinil média z provokace. Položil základní otázku: Mají média právo, pokud nejde o spáchaný zločin nebo o nějaký přečin proti demokracii, používat zpravodajské prostředky?“

To je samozřejmě legitimní otázka a právě na ni se pokusím odpovědět.

Třeba v sousedním Německu jsou v televizích pro používání zpravodajské techniky velice přísná pravidla. Aby nebylo možné média žalovat za fotografování a filmování bez souhlasu, musí v záběru být vždy nejméně pět osob a nikdy se nesmí dotyčný natáčet na soukromém pozemku či v bytě, proto se všechny podobné akce dělají zásadně ve veřejných prostorách jako jsou restaurace či hotely a obličej je rozčtverečkován, hlas elektronicky posunut. Navíc použití schvaluje vždy předem vedení příslušné redakce, jak to většinou stojí napsáno v redakčním kodexu, a to tehdy, je-li použití takové techniky ve veřejném zájmu. Janek Kroupa, který reportáž produkoval, si kvůli tomu založil svou firmu a podobné pořady prodává na klíč televizi Nova. Pravidla natáčení si tedy určuje sám a televize pak pořad před vysíláním nechává zřejmě posoudit svými právníky. Premiér (ODS), proti jehož lidem byla nakonec provokace namířena a v níž tak ochotně a rád sehrál roli provokatéra poslanec Tlustý (ODS), jak bylo z pořadu vidět, dostal ještě před odvysíláním možnost se k pořadu vyjádřit.

V Německu by tedy podobná reportáž odvysílána být nemohla, už jen proto že v záběru byli většinou jen dva či tři lidé. Je nutno ale dodat, že stanice by si do blízkosti natáčených posadila figuranty, aby byla podmínka splněna. V Německu pracuje se skrytou kamerou pořad Frontal 21 na ZDF nebo Akte 2000, nedávno v něm natočili v Bundestagu poslance, jak šňupou kokain, aktéři měli ale zamlžený obličej, což je – jak již bylo řečeno - další pravidlo, které tam předepisuje zákon o ochraně osobnosti. A kdyby byl u záběrů živý zvuk, musel by být hlas jednotlivých lidí neidentifikovatelný. Podobně by taková reportáž nemohla být odvysílána v některých veřejnoprávních televizích, jako je třeba BBC, kde používání zpravodajské techniky v politické publicistice zakazuje redakční kodex, povolená je naopak v testování zboží a služeb, viz pořad Kenyon Confront. Tady se ale také dotýkáme podstatnější otázky: Ve staré Evropě je považována novinařina za samoúčel. Ulrich Stoll, investigativní reportér ZDF, mi pro Respekt řekl: „Novinář přece vypráví story a nechce vylepšovat svět“ a Woodward s Bersteinem řekli, že je na případu Watergate nezajímali politici, ale příběh. U nás naopak vždy novinařina něčemu sloužila: nejprve obrození, pak budování státu, později socialismu a nakonec kapitalismu. Tohle stará Evropa těžko chápe.

Podle Petra Uhla, člena Rady ČT, ale reportáž Janka Kroupy, jak uvedl v Právu, nebyla v rozporu ani s kodexem ČT (pro Novu není závazný), který byl schválen sněmovnou v roce 2003. Proti takovým reportážím ale vystoupil v televizi advokát Tomáš Sokol a prohlásil, že dceru poslankyně Zubové „nebyl oprávněn nikdo filmovat“. Na to ale zase Uhl připomněl znění zákona, „podle kterého se snímky a obrazové a zvukové záznamy mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít… pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství.“ Ani v této věci v Česku tedy nepanuje shoda.

Další otázka zní: Bylo toto nasazení operativní techniky ve veřejném zájmu? Marek Švehla v Respektu hovoří o tom, že rozhodně ne, Nova a Mladá fronta Dnes, které se na projektu podílely, tvrdí, že ano. Po patových volbách a přechodu dvou poslanců z opozičního tábora do koaličního, po tom, co se dělo při volbě prezidenta na Hradě, což všichni mohli vidět v přímém přenosu, už odpověď není tak jednoduchá, protože ve veřejném zájmu evidentně je, aby se nedaly hlasy poslanců kupovat či získávat vydíráním, či jak říkal pan Morava „kladnou nebo zápornou motivací“. Tvrdá západní pravidla ale prestižním médiím předpisují pracovat výhradně jen s rešeršemi, proto již jednou citovaný Ulrich Stoll se nepovažuje za investigativního, ale za rešeršního reportéra.

Třetí otázka zní: Může novinář vystupovat při rozhovoru s politikem pod skrytou identitou? Když švédští kolegové vyšetřovali miliardové úplatky kvůli gripenům, použili při rozhovoru s našim bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem stejnou metodu a vedení redakce použití skryté identity i skryté kamery schválilo, právě proto, že bylo ve veřejném zájmu odhalit nekalé metody při rozhodování o vítězi v miliardovém tendru. Zřejmě i Švédové si tehdy mysleli, že rozklíčovat podezření z úplatkářství, když chybí politická vůle věc řádně vyšetřit, je k takovému kroku opravňuje. Německý novinář Günter Wallraff si na této metodě založil kariéru: hrál například pod jinou identitou Turka, aby ukázal, jak se Němci chovají cizincům, či se pod jménem Hans Esser nechal zaměstnat v bulvárním Bildu, aby odkryl metody práce těchto novin. Jeho knihy pak vyšly po celém světě. A zřejmě něco podobného si mohli myslet i novináři z Novy a Mladé fronty Dnes po zkušenostech s vyšetřováním podobných kauz v Čechách. A koneckonců i pražský primátor Pavel Bém pod skrytou identitou testoval taxikáře.

Nejspornější otázka se zřejmě týká toho, kdy může novinář použít provokaci, když podle zákona 273/ 2008 a paragrafů 103 a 107 ji bude moci od 1.ledna 2009 používat jen inspekce ministerstva vnitra proti policistům a civilním zaměstnancům policie. Jenže hovoří-li politici sami stále o korupci v jejích řadách a sami nejsou schopní proti ní účinně bojovat (Prof. Cepl: Kde nefunguje stát, společnost si vždy najde náhradní mechanismy, HN 12.9.08), logicky takový stav vede k tomu, že novináři – jejichž úkolem není jen informovat, ale i kontrolovat mocné a bavit, jak toto řemeslo definuje již tzv. liberální teorie tisku z XIX. století - začnou suplovat nefungující práci policie, státních zástupců a soudů, zvlášť, když vidí jak snadno se pan Tlustý, bývalý ministr financí, nechal přemluvit ke spolupráci a nechal se vyfotografovat ve vaně s modelkou a ještě mimochodem prozradil, jak to bylo s podporou fotbalového klubu pana Baroše, a jak na druhé straně mladý poslanec Morava (ODS) reagoval na nabídku jako otřelý mafián: když viděl možnost získat kompro, zadal „agentuře“ další zakázku. Na obranu novinářů lze uvést i ten argument, že nikdy nehodlali inscenované fotografie použít a zveřejnit za účelem vydírání a i rozhovory s panem Tlustým důsledně nahrávali, aby mohli dokladovat svůj odstup od politiků. Milan Kruml, analytik Novy, v interním hodnocení upozornil i na to, že v Německu podobně pracovala veřejnoprávní televize ZDF, když se jí podařilo vylákat do Thajska jednoho z nejnebezpečnějších pedofilů a dostala ho do vězení.

Zásadní otázka ale zní ještě jinak: Proč Mirek Topolánek nemluvil o novinářské etice, když byl skrytou kamerou natočen pan Doležel z ČSSD a v rozhovoru padla slavná věta o „pěti v českých na stole“ či když byl natočen podobně budyšovský starosta Péťa, tehdy rovněž v ČSSD, kvůli zneužitým dotacím? Protože na to nikdo nikdy neodpověděl, jsou protesty politiků či dnešní chvály pana Paroubka na novináře, který v případě reportáže o panu Doleželovi hovořil právě o týmu Janka Kroupy jako o agentech ODS, nedůvěryhodné.

Problém je i v tom, že Česko má jinou tradici: Když v první půlce XIX. století Joseph Howe kritizoval ve svých novinách vládu a státní úředníky za úplatkářství, stal se hrdinou Kanady a soud ho osvobodil. Když kritizoval o pár let později u nás oktrojovanou ústavu ve svých novinách Karel Havlíček Borovský, soud ho sice osvobodil, ale vzápětí na to byly kvůli tomu porotní soudy zrušeny a z Havlíčka se až po konfinování, emigraci a po smrti stal mučedník.

Jiná tradice si zřejmě žádá jiná řešení, která bohužel jsou někdy na samé hraně zákonnosti v dobré víře, že zákony díky takovéto publicistice začnou nejprve dodržovat sami politici. Proto i kritika česko-kanadského novináře Petra Adlera, který odsuzuje investigativní žurnalistiku jako nepřístojnou, úplně nesedí: on totiž žije ve standardní demokratické zemi s jinými tradicemi, kde korupce bývá většinou řádně vyšetřena a potrestána. Adlerův názor představuje druhý extrém. On považuje již i výzkumy veřejného mínění, které zadávají redakce, za umělé vyrábění informací.

Symptomatické jsou ohlasy i vzdělanější veřejnosti a některých novinářů: ti všichni jen litují toho, že Janek Kroupa neměl dost trpělivosti a nedotáhl reportáž do konce, aby ukázal, že takové praktiky se v poslanecké sněmovně provozují se souhlasem šéfů jednotlivých klubů. Následný průzkum agentury STEM pro Českou televizi potvrdil, že ¾ (72 procent) dotázaných si myslí, že za celou akcí nebyl pan Morava sám. Janek Kroupa se ale brání, že musel reportáž ukončit, protože pan Morava od něj chtěl fotografie slečny Zubové, které on z etických důvodů nikdy nechtěl dát z ruky. Ředitel televize Nova Petr Dvořák zase ukončení natáčení zdůvodnil Hospodářským novinám blížícími se volbami. Pořad evidentně nevymetl „Augiášův chléb“, jak by si přál pan premiér, ale jen zčeřil hladinu našeho malého rybníka. ODS se naopak kolem pana Tluchoře jako předsedy klubu stmelila jako jeden muž, i když to byl právě on, kdo poslal poslanci Moravovi SMS odpověď přibližně tohoto znění: Prodávají se fotografie poslance Tlustého s dívkou ve vířivce jednotlivě nebo jen jako balík, místo aby takovou praktiku rázně odmítl a věc oznámil policii. Dnes odpověď omlouvá legrací.

Jen z letmého shrnutí celé kauzy vyplývá, že nezodpovězených otázek o etice žurnalistiky a používání skryté kamery při natáčení interview, na které by naše společnost měla hledat v této souvislosti odpověď, je hodně a rozhodně by stálo za to o problému vést řádnou debatu. Do diskuse by se měly zapojit univerzity, ale i advokáti, soudci, politici, novináři i kvalifikovaná veřejnost. V důsledku totiž nejde o etiku, ale o bezpečnost občanů, protože jak často připomíná Jiří Přibáň, profesor filozofie práva na univerzitě v Cardiffu, ta je možná jen ve svobodné společnosti, ve které vláda podléhá veřejné kontrole a funguje v rámci přísných kritérií ústavnosti a zákonnosti.

(napsáno pro Euro)

Autor je novinář a spisovatel