Když jsem před dvaceti lety ještě žil v Německu, zažil jsem někdy v té době při sledování zpráv na veřejnoprávní televizi následující podívanou: nejprve televize odvysílala kritický příspěvek o Kohlově vládě, pak zprávy pokračovaly, a na závěr relace, než se přešlo na počasí, moderátor přečetl prohlášení ředitele ARD pana Friedricha Nowotneho, že po odvysílání kritického příspěvku ho zavolal kancléř a na obsah zprávy si stěžoval.

V komentáři pana ředitele stálo, že kancléř Kohl se dopustil neoprávněného zásahu do nezávislosti veřejnoprávního média a že pan ředitel doufá, že nic takového se už nikdy nebude opakovat. A také se to už nikdy neopakovalo. Kancléř měl jen ostudu a vládní mluvčí se posléze diskrétně televizi omluvil s tím, že panu kancléři selhaly nervy.

Něco podobného se stalo ve středu 21. listopadu 2007 i u nás, kdy po stížnosti redaktorů Fialy a Havlíka na „likvidaci kritické reportáže o příteli premiéra Mirka Topolánka ve zpravodajství ČT“ šéfredaktor Michal Petrov byl nucen pod tlakem okolností zveřejnit průběh událostí v Lidových novinách. Redaktoru Ondřeji Austovi řekl: Telefonicky mně bylo řečeno „Jestli to v Reportérech odvysíláš, je to konec. Rozumíte mi, co to je konec? To znamená váš konec.“

To, že ke zveřejnění nátlaku na vedení zpravodajství České televize došlo, je jistě dobrá zpráva: naše veřejnoprávní televize se snad pomalu konečně emancipuje. Strach by rozhodně neměli mít reportéři a šéfredaktoři, ale politici, kteří se dopouštějí nečestných praktik. Média veřejné služby mají informovat, kontrolovat moc ústavodárnou, výkonnou a soudní (proto se o médích hovoří jako o čtvrté moci ve státě) a bavit. Přesto rozdílů mezi průběhem událostí v Německu a u nás je několik, a protože jsou významné, rád bych na ně dnes upozornil:

Zaprvé, mezi sporem, který reportáž odvysílaná 24.září 2007 vyvolala, a zveřejněním okolností uběhly bezmála dva měsíce, kdežto v Německu jen pár minut. Na odvysílanou reportáž u nás veřejnost již zapomněla a spor – pokud se obsah řádně nepřipomíná – nemá zřetelný základ, pro diváky se stane moc abstraktní a oni nechápou vážnost situace

Zadruhé, stížnost na německého kancléře sepsal sám generální ředitel (intendant) stanice, a tím dal jasně najevo, že se za své redaktory plně postavil. U nás stížnost sepsali sami redaktoři a ještě slovníkem, kterému rozumí jen zaměstnanci televize: Rozdíl mezi zkrácenou verzí, jak to nazývají sami redaktoři ve stížnosti, a čtenou upoutávkou je značný: Zkrácená verze ve zprávách má dvě až tři minuty a čtená upoutávka deset vteřin. Není tedy pravda, jak napsal komentátor Lidových novin Martin Zvěřina, že „dva redaktoři si u Rady ČT stěžovali, že jejich práce nebyla dostatečně propagována“. Oni si de facto stěžovali, že vypadla jejich reportáž z hlavního zpravodajského vysílání, což je zásadní rozdíl už jen kvůli sledovanosti, tedy dopadu na veřejnost. Teprve po reportáži ve zpravodajství by následovala čtená upoutávka na pořad Reportéři ČT.

Zatřetí, stížnost v Německu byla určena veřejnosti v nejsledovanějším zpravodajském pořadu v SRN, stížnost v České republice redaktoři poslali na Radu ČT, jejíž předseda Jiří Baumbruk – podle vnitřních informací z ČT (autoři si nepřejí být jmenováni) - byl právě tím mužem, který šéfredaktorovi Michalu Petrovi vyhrožoval. Je-li tomu tak, je to přímý důkaz toho, že u nás rada ČT neplní svou původní funkci: bedlivě střežit nezávislost veřejnoprávní televize od tlaků politických a ekonomických lobbistů, a naopak funguje jako převodová páka: jako prodloužená ruka politiků, kteří ji jmenují.

V úplně jiném světle pak vypadá i událost ze stejného dne, kdy šéfredaktor zpravodajství Michal Petrov zvěřejnil v Lidových novinách způsob, jak mu bylo vyhrožováno. Tehdy totiž štábu České televize byl zamezen vstup na začátek zasedání vlády. Důvod: Kameraman nahrával při zasedání vedle obrazu i zvuk. Podle sdělení České televize se tak ale děje od nepaměti. Nezúčastněný pozorovatel se tedy může s úspěchem domnívat, že šlo o dětinskou pomstu. Zvláště poté, co tisková mluvčí vlády vzápětí sdělila, že zákaz byl jen jednorázový.

Tento stav vztahu vlády k veřejnoprávním sdělovacím prostředkům, které tvoří základ evropské civilizace, ke které jsme se postupně po roce 1989 připojili (stejně tak jako vymahatelnost práva, společná měna, nezávislá policie atd.), ale ukazuje na něco mnohem horšího a nebezpečnějšího: Naše vláda se není schopna průkazně identifikovat se státem, který máme, přeje si nějaký jiný stát, a to nikdy nikde nešlo a také nepůjde - chtít vládnout státu, který si nepřeji a jehož atributy jen kamufluji a snažím se je – kde to jen jde – obcházet či torpédovat. I toto je možné číst za sdělením šéfredaktora zpravodajství Michala Petrova, že mu bylo vyhrožováno.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel