MÉDIA: Další mýtotvorná lež II
Jeho projevy nelibosti na její adresu jsou spíše nepřímé, nicméně novináři je nemohli přehlédnout. Pohotově se chopili příležitosti a ve snaze zavděčit se začali pátrat, co špatného by mohli napsat, aby vznikl mýtus o Němcově loutce, která zkazila vše, čeho se chopila. Vhodnou mýtotvornou lež našli mimo jiné v úvahách o možném záporném vlivu její stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Tomáše Pitra na řízení o jeho vydání ze Švýcarska a v mudrování, proč vyhověla právě jeho stížnosti. Využili zkušenosti, že pomoc záporné postavě vždy vrhá na pomáhajícího špatné světlo.
K pojednání vděčného námětu ale vesměs přistupovali povrchně, nechápajíce, že Daniela Kovářová stížností nikterak nezpochybnila Pitrovu vinu. Nepodala stížnost „ve věci“, ale proti nepovolení žádosti o obnovu procesu.
K tomu je třeba říci, že trestní řízení je přísně formalizované. Dodržování předepsaných postupů rozhodování je pro obviněné zdrojem naděje, že se jim snad dostane spravedlnosti. Je proto zcela namístě, že ministři spravedlnosti aspoň občas zjištěné prohřešky soudů napadají stížnostmi, protože tím kultivují trestní řízení. Měli by to dělat častěji, a je zcela lhostejné, komu tím pomohou, neboť v právním státě mají právo na spravedlnost úplně všichni, i ti nejméně sympatičtí vyvrhelové.
Kamenovat Danielu Kovářovou za to, že vytkla soudu vadný postup právě v případě Tomáše Pitra, je nepatřičné. Nejvyšší soud ČR potvrdil, že její pochybnosti o správnosti řízení nižších soudů jsou oprávněné. Z toho ovšem vyplývá, že odepřením stížnosti by odmítla napravit bezpráví, dopustila by se na obžalovaném křivdy.
Není v této souvislosti podstatné, jak budou obnovu procesu hodnotit švýcarské soudy při rozhodování o české žádosti o vydání uprchlíka. Zajištění spravedlivého rozhodnutí o vině a trestu má prvořadý význam a stojí vysoko nad požadavkem na dodání odsouzeného do výkonu trestu.
V mnoha případech zůstává obnova řízení jedinou nadějí odsouzených, domáhajících se nápravy svého osudu, avšak většina z potřebných jí nedosáhne. Mohou se jí domoci pouze tehdy, předloží-li důkaz soudu dříve neznámý nebo nastanou-li jiné nové podstatné okolnosti, jejichž vyhodnocení může způsobit změnu výroku o vině a trestu.
Jiné důvody nepřicházejí v úvahu. Nehraje roli např. dodatečné zjištění, že prvoinstanční soud byl ze zákona podjatý, takže jeho rozsudek by měl být neplatný. Vůbec se nelze dovolávat změny zákona, ke které došlo po právní moci rozsudku, přestože podle nové právní úpravy by žadatelé o povolení obnovy procesu v některých případech mohli dosáhnout významného snížení trestu.
Zklamání se dožili všichni odsouzení, kteří se domnívali, že po nabytí účinnosti nového trestního zákona se domohou v obnoveném řízení zmírnění trestu, protože jejich trestný čin je nyní hodnocen jako méně společensky nebezpečný než dříve. Nejcitlivější to je u vražedkyň-obětí domácího násilí: pokud by některé z nich byly odsouzeny za nový trestný čin zabití, dostaly by podstatně mírnější tresty. Zatím jim nezbývá než závidět těm, které se dostaly před soud až po 1.lednu 2010.
Zákonodárce řešil organizaci rozhodování o žádosti o povolení obnovy procesu pouze z pohledu úspor času a energie soudu. Proto rozhodl, že příslušný je soud, který se věcí zabýval v původním řízení v první instanci. V praxi tak navrhovatel povolení obnovy často žádá svého původního soudce, aby připustil, že se v hodnocení jeho případu mohl zmýlit. To je ale požadavek, jemuž soudci nebývají ochotni vyhovět. Neprolomitelnost rozsudku je pro ně „posvátná kráva“. Přistupují k žádostem nevlídně a snaží se předložené důkazy pro obnovu procesu odmítnout nebo zpochybnit jejich význam.
Přesně toto se stalo Tomáši Pitrovi, jenž žádal o povolení obnovy na základě nových znaleckých posudků. Jejich závěry aspoň zčásti zpochybnily dřívější rozhodnutí a vznikla tak situace, za které bylo na místě v hlavním líčení obnoveného procesu zasadit jejich vyznění do souvislosti s dalšími důkazy. Obnova procesu přesto nebyla povolena, čímž byla také popřena zásada „in dubio pro reo“.V tom spatřovala paní exministryně pochybení, které napadla stížností.
V přístupu k použitelnosti důkazů různého druhu je patrný určitý rozdíl v chování nižších soudů na straně jedné a Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR na straně druhé. Posledně uvedené soudy jsou vůči odsouzeným velkorysejší, nižší soudy jsou v názoru na použitelnost předložených důkazů podstatně úzkoprsejší. To se projevilo i v tomto případě.
Z uvedeného nelze ale vyvodit, že počin bývalé ministryně bude mít automaticky za následek změnu původního rozsudku ve věci. Dojde pouze k tomu, že nalézací soud znova projedná žádost o povolení obnovy procesu a vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR jí pravděpodobně vyhoví. Další osud kauzy je ovšem „ve hvězdách“, protože pak proběhne znova úplné dokazování.
V každém případě na Danielu Kovářovou budou v dobrém vzpomínat všichni budoucí žadatelé o povolení obnovy procesu, kteří o ni budou usilovat na základě důkazů podobného druhu jako Tomáš Pitr. Jejich naděje na úspěch se zvýší, neboť budou mít možnost odkázat se na precedens.
Pokud by bulvár přistoupil k referování o jejím zásahu do kauzy Tomáše Pitra s věcnou znalostí, zjevně by z něj nemohl vyvodit závěry pro ni nepříznivé.
Střízlivé hodnocení věci by také odradilo Radima Vaculíka od pokusu o zvýšení „strašidelnosti“ domnělého pochybení paní exministryně zveřejněním další mýtotvorné lži. Podle jeho tvrzení v Právu dne 30. července 2010 Daniela Kovářová dostala podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Tomáše Pitra od spolku Šalamoun. Ten ale ani nevěděl, že nějaké řízení o povolení obnovy probíhá, nebyl ve styku s odsouzeným, jeho obhájci ani rodinou, takže podnět nemohl podat, i kdyby chtěl. Tomáš Pitr měl v tomto ohledu možná štěstí, protože ministerstvo spravedlnosti za vlády Daniely Kovářové, případně jeho normalizační úředníci, k podnětům spolku Šalamoun příliš vstřícné nebylo. Je možné, že by mu jeho podpora uškodila.
