Prezident Václav Klaus dal košem čtrnácti šéfredaktorům českých sdělovacích prostředků a podepsal novelu trestního zákona, jež mimo jiné z iniciativy poslance Marka Bendy - zjednodušeně řečeno - postihuje ty, co zveřejňují policejní odposlechy. Diskuse nad daným tématem však nekončí. Dokonce i Česká televize označila zákon za „náhubkový“. A neutuchají výzvy, aby se našli stateční senátoři či poslanci, jimž by nebylo na obtíž napadnout zákon u ústavního soudu.

Hlavní spor se vede o to, zda upřednostňovat svobodu slova a právo na informace, nebo ochranu osobnosti a ochranu soukromí. Obzvlášť silný klacek v rukou protestujících žurnalistů představuje pojem „veřejný zájem“. Prý je přeci ve veřejném zájmu, aby byly neprodleně odkrývány nepravosti a aby kužel světla dopadl na nepoctivé politiky či státní úředníky. V tom s vyslanci sedmé velmoci souhlasím. A patrně by souhlasil i soud, projednávající případné zveřejnění odposlechů podobných šibalů. Koneckonců zákon říká, že trestat lze jen tehdy, když zveřejnění odposlechů „způsobí vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají“.

Jedno mi však nejde do hlavy. Pakliže bylo ve veřejném zájmu zveřejnit třeba výpisky z policejního spisu Krakatice, včetně záznamů odposlechů politiků, například Ivana Langera nebo Vlastimila Tlustého, proč tak Mladá fronta Dnes učinila až s dvouletým zpožděním? Vždyť spoustu pikantností nám naservírovala až v souvislosti s propagací nové knihy svého reportéra Jaroslava Kmenty. Pochyby mám i nad veřejným zájmem publikovat odposlechy zkorumpovaných fotbalových činovníků. Kopaná mne nezajímá, vládou ani parlamentem naštěstí nehýbe, a nechť v ní činní bafuňáři konají, co jim daný svaz a fanoušci dovolí.

Samostatnou debatu by pak zasloužila pečlivost a nestrannost tuzemských investigativců. Kam se poděli jejich zastánci, když Mladá fronta Dnes otiskla překroucenou reportáž Janka Kroupy o náchodském sociálnědemokratickém bossovi Mrštinovi? ČSSD podle ní prostřednictvím svých ministrů pro místní rozvoj a práce a sociálních věcí poslala tučné částky do Mrštinova veřejného domu. Skandál jako hrom. Se zpožděním však vyšlo najevo, že tou dobou již hanbinec nebyl hanbincem, ale normálním hotelem, že sám Mrština provozovatelem dřívějšího nevěstince nebyl a že jednu finanční injekci pro hotel, navázanou na evropské fondy, doporučila odborná resortní komise a druhou uskutečnil okresní Úřad práce, jehož tehdejší ředitel a dnešní poslanec za ODS si za svým rozhodnutím stojí. Skoro se zdá, že české investigativní hvězdy pracují zhusta v zájmech a službách rozhodně jiných než veřejných.

Vraťme se ale zpět k nešťastnému Bendovu paragrafu 178 trestního zákona. Rozumím-li správně interpretaci advokáta Tomáše Sokola v blogu na Aktuálně.cz, je prakticky zbytečný. Už dnes je totiž součástí zákona paragraf 257, podle kterého může být potrestán ten, „kdo získá přístup k nosiči informací a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo sobě nebo jinému získat neoprávněný prospěch, takových informací neoprávněně užije“.

Na neoddiskutovatelný kiks zákonodárců pak upozornil předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, když v České televizi připomněl, že veřejný činitel zneužívající své pravomoci, dejme tomu policista obchodující s odposlechy, může být potrestán odnětím svobody až na tři roky, zatímco novinář, který se zaslouží o jejich zveřejnění, může jít sedět až na pět let. Marek Benda prostě využil prostor a v cuku-letu vnesl do novely trestního zákona pasáž, která měla být lépe připravena a zevrubněji diskutována.

Nemohu si v této souvislosti znovu po čase odpustit povzdech nad chatrností českého tiskového zákona. Jeho bída je podle mne přímo úměrná nadbytečným ustanovením trestního zákona. Rakouská norma přitom k tématu praví: „Pokud bude v médiu zveřejněno sdělení o obsahu snímků, obrázků nebo písemných záznamů na základě sledování telekomunikace nebo optického nebo akustického pozorování osob při využití technických prostředků, aniž by byly snímky, obrázky a písemné záznamy použity na veřejném hlavním líčení, má postižený, jehož právo na ochranu je narušeno, vůči majiteli média nárok na odškodnění za utrpěné příkoří. Odškodnění je 50 000 eur, pokud zveřejnění může zničit ekonomickou existenci nebo společenské postavení postiženého, nesmí překročit 100 000 eur.“

Poctivé a věrohodné by bylo, kdyby naši znepokojení novináři, a zejména jejich syndikát, kutali na takovém tiskovém zákoně, který by vyjasnil vztahy mezi politiky a žurnalisty a rovněž upřesnil termín „veřejný zájem“. Tím bychom získali podklad pro širokou veřejnou diskusi, jež by měla smysl. Povrchní komentáře či lamentační dopisy šéfredaktorů jsou spíše ke škodě než užitku. Nevraživost volených zástupců a tolik oslavovaných hlídacích psů demokracie pokračuje, zatímco skutečné zájmy občanů, potažmo voličů a čtenářů, dostávají na frak.

Vysíláno 20.2.2009 na ČRo6