„Kartágo musí být zničeno!“ těmi slovy končil římský senátor Kato každý svůj projev v senátu. Kartágo skutečně zničeno bylo a prostor pro staletou prosperitu impéria otevřen. Zarputilost Katonovu chápu, nechápu způsob a důvody, jakým česká mediální scéna pořádá hony na jednotlivé politiky. Klasickým případem je štvanice na Jiřího Čunka.

Rukama a účty lidoveckého předsedy procházely statisíce a miliony, ke kterým se mohl legálně dostat jen za velmi nepravděpodobných okolností. Také údajně osahával svoji sekretářku, když neměl, nebo možná neosahával, když měl, eventuálně přestal, aniž měl. K tomu se ještě prokazoval ztraceným a nalezeným občanským průkazem a pobíral sociální dávky, bez kterých by se obešel. Vsetínský exstarosta se navíc drží vysokých politických funkcí jak na košili a není ochoten pochopit, že morální zodpovědnost politika je něco jiného, než občanská odpovědnost trestní.

Pokud pohlédneme na nebezpečí zodpovídat se před příslušným úředním údem, existuje spousta výhod na straně provinilce. Tyto výhody jsou v zákoně každé civilizované země záměrně a mají bránit tomu, aby stát své občany šikanoval. Mezi takové principy patří legalita získaného důkazu. Jestliže státní zástupce Salichov dospěl k názoru, že rozhodující část důkazů, které svědčí o tom, že Čunek je všivák, byla získána v rozporu se zákonem, nemůže je nechat předložit soudu. Pokud bez nich nelze stíhaného obvinit a pokud jejich vyloučení zmaří možnost dalšího vyšetřování, vyšetřování zastaví. A je jedno, jestli sprostý podezřelý špatně parkoval, bral úplatky anebo jedl děti zaživa. Takové usnesení o zastavení trestního stíhání tedy není konstatováním, že onen šťastlivec je čistý, jak slovo Boží, ale že se mu díky chybám ve vyšetřování neumí spravedlnost dostat na kobylku.

Důvodem, proč nelze Čunka stíhat, je skutečnost, že policejní vyšetřování přesáhlo meze zbavení senátorské imunity. Z hlediska zvláštního, policajti, státní zástupce i soudce při zajišťování důkazů překročili z nemístné horlivosti zákon, z hlediska obecného jde o další průšvih s papalášskými výhodami, které nám vytvářejí dvě stě osmdesát jednoho parlamentního poloboha.

Novinářstvo rádo sama sebe pasuje na Azora demokracie. Často mají pravdu. Jako kluk z vesnice jsem znal spoustu protivných Vořechů, kteří zuřivě štěkali na všechno, co se kolem šustlo. Alespoň se mi nechce věřit, že jde o dobře cvičené honiče, kteří se na kořist vrhají na základě pokynu páníčka.

Bez ohledu na to, zda Čunek bral či harašil, připomíná čunkiáda zběsilou štvanici, kdy je každý podraz dobrý, pokud na něm kořist skutečně klopýtne. O tom, že tento způsob „investigativní novinařiny“ překročil již všechny meze, svědčí i diskuse, která se začala rozvíjet na téma, zda novinář může nebo nemůže při své práci využívat účelové úniky služebního tajemství. Diskuse se ovšem nedotkla způsobu, jakým s takovými daty honec pracuje.

Při pořizování reportáže označil Jiří Čunek vybydlený pavlačový dům uprostřed Vsetína za vřed města. Účelovým sestříháním byl vyvoláván dojem, že oním vředem označil vsetínské Cikány a tuto lež dodnes snaživě opakují všichni antičunkové. V internetové diskusi poukázal na fakt, že řada „politicky korektních osobností“ je ochotna sypat do žlabu línému flákači, výtržníkovi a zlodějíčkovi, jen když má „správnou“ barvu pleti. Díky tomu z něj dělají rasistu zastánci teorie, že „minoritníkovi“ přísluší přibližně stejné ohledy jako chromému a k tomu mentálně postiženému „majoritníkovi“.

Tím, že Jiří Čunek používal neplatný občanský průkaz (vlastní), který nalezl a neodevzdal, spáchal přestupek. Ten bývá řešen blokovou pokutou v řádu stokorun. Jde o prohřešek stejného morálního rozměru, jako když doma zapomenete řidičák v druhém saku a sednete za volant. Chybou Jiřího Čunka bylo, že se to snažil do kamery vysvětlit. Za ono kabaretní číslo opakované na obrazovce do zblbnutí si pak může sám.

Čtvrtou kauzou, kde se média k Čunkovi nechovají korektně, je kauza jeho sociálních dávek. Jednoduchým pohledem do zákona (a ještě jednodušším dotazem na úřadě) lze zjistit, že sociální dávky se vyplácejí jednak na základě rozhodného příjmu, nikoli majetku, jednak na základě příjmu za minulé období. Snadno se může stát, že v době, kdy vám dramaticky poklesnou příjmy, třeba tím, že manželka začala pobírat rodičovskou almužnu, na podporu nárok nemáte, zatímco později dobíráte dávky za předchozí období, které jste nějak přežili. Je morální, aby sociální dávky takto v souladu se zákonem dobíral ten, kdo má momentálně dost? Nevím, domnívám se, že to je obvyklé a že zákonodárce s tím takto počítal.

Meritem věci je, zda Čunek v žádosti o dávky podváděl nebo nepodváděl (neboli kdy a kudy mu spadla mana v podobě oněch tří a půl mega). To je však téma investigativně příliš složité a z policejního spisu vyčíst nelze. Zásadově se rozhořčovat vyjde levněji! Vcelku racionálnímu (a pravdivému) zdůvodnění souběhu přídavku na děti s dalšími sociálními dávkami média v duchu vyšší spravedlnosti sluchu nepopřála.

Čekal jsem a doposud čekám, kdy média naplní problém čackého novináře, který na televizní obrazovce ukázal dokument s jasně čitelným rodným číslem Jiřího Čunka, což je podle zákona jeden z nejpřísněji chráněných osobních údajů. Když se kácí les, létají holt třísky!

Čunkův případ (a před tím Dalíkův a před tím Železného a mezi tím spousta dalších případů) ukázal obrovský problém, který spočívá v tom, že z policejních spisů může kdokoli v zásadě získat cokoli. Novinářstvo je tak trochu v pozici chytrého, který bere, když se nabízí. Novinář není zodpovědný za ochranu státního nebo služebního tajemství! Problém presentace takovýchto faktů je ovšem něco jiného. Pokud se „investigativec“ chová jako bestie na krvavé stopě, pokud mu nejde o pravdu, ale jen o uštvání kořisti, nemůže obhájit čest ani profesionální, ani osobní. Máme novináře, jaké jsme si vychovali!