28.5.2022 | Svátek má Vilém


MÉDIA: Čunekgate, Watergate a Spiegel-aféra

16.11.2007

Pan Jiří Čunek na sebe po vstupu do vysoké politiky upozornil tím, že v listopadu 2006 byl nařčen, že převzal půlmilionový úplatek od vsetínské firmy H & B Real. Když ale policie prověřovala jeho konta, přišla na to, že v roce 1998 uložil do bank 3,5 milionu korun.

Podle přiznaných příjmů nemohl tyto peníze nikdy vydělat. 29. října Česká televize zveřejnila další informaci, že jeho rodina v letech 1996-1998, protože měla čtyři děti a žila tehdy v panelovém domě jen z oficiálního příjmu manžela, který se pohyboval měsíčně kolem 15 000 korun, pobírala sociální příspěvek a příspěvek na bydlení. Tato zjištění unikla z vyšetřovacího spisu buď od policie, nebo ze státního zastupitelství.

Zatímco první podezření 6. srpna 2007 skončilo zastavením trestního stíhání, aniž bylo cokoliv vyšetřeno, 1. listopadu sám pan Čunek oznámil, že státní zástupkyně znovu otevírá jeho případ, a že proto odstoupí z funkce místopremiéra a ministra pro místní rozvoj. Tolik stručná rekapitulace.

Připomeňme si mnohem známnější aféru Watergate, kvůli níž musel odstoupit prezident Spojených států Richard Nixon a řada jeho spolupracovníků. Aféra startovala 17. června 1972 a začala zatčením několika mužů, kteří se vloupali do kanceláří celostátního výboru demokratické strany, který byl umístěn ve futuristickém hotelovém a kancelářské komplexu Water ve Washingtonu na břehu řeky Potomac. U zatčených kromě různých odposlouchávacích zařízení bylo nalezeno na Spojené státy neobvyklé množství bankovek v hotovosti a ještě k tomu ve stodolarovkách, jejichž čísla tvořila souvislou řadu. Na první stránky novin The Washington Post se událost dostala proto, že hned ten den u soudu jeden z vyslýchaných prozradil, že je bývalým prcovníkem CIA a že nyní pracuje jako bezpečnostní poradce.

Kdyby The Washington Post a jeho vydavatelka Katherine Grahamová celou dobu za svými dnes snad nejznámnějšími novináři Carl Bernsteinem a Bobem Woodwardem nestála a neodolala tlakům Nixonovy administrativy a i osobním útokům prezidenta, nikdy by celá aféra nebyla vyšetřena.

Jaká v té době byla atmosféra v redakci, popisují oba protagonisté v knize Všichni prezidentovi muži. Příspěvky nejprve nosili bezprostřednímu šéfovi Harry Rosenfeldovi, o němž napsali: „Při práci na případu Watergate se u něj přirozená nedůvěra vůči reportérům projevovala obzvlášt silně. Aféra sebou nesla extrémní rizika a on se nacházel v nepříjemné situaci… Uvědomoval si, že z velké části je vývoj událostí případu mimo jeho dosah a snažil se zjistit si nad ním tolik kontroly, kolik jen bylo možné… Když se reportéři vrátili z nějaké schůzky se svým tajným zdrojem, dožadoval se hlášení, aby zjistil, na jak solidním základě je postavena jejich poslední reportáž. Upokojil se, jakmile se dozvěděl o Bernsteinově rozhovoru s agentem FBI. Když nic jiného, pak tedy alespoň FBI má stejná obvinění podchycená černé na bílém. Rosenfeld se vždy cítil lépe, mohl-li počítat s tím, že někde existuje kus papíru – i když třeba totálně nedostupný – který potvrzuje pravdivost informací, uvedných v novinové zprávě.“ Konec citátu.

Podobně pracují investigativní reportéři dodnes i u nás, jak říká Josef Klíma z pořadu Na vlastní oči. Novináři nesmí být nikdy moc vpředu před policií. Svými výkony ji jistí, takže policie musí pokračovat a naopak policie stvrzuje výsledky práce novinářů.

Odstavec citovaný z knihy přesně popisuje práci novinářů v takovéto kauze. Novináři nezkoumají prvotně důvody úniků, ani se nezajímají o důsledky zveřejnění, jen si ověřují pravdivost informací. Na pohnutky, proč nějaký zdroj vynáší informace, se ptají jen sami sebe, když zkoumají důvěryhodnost zdroje. Jak je dnes známo, hlavní zdroj, kterému se v redakci The Washington Post tehdy přezdívalo Hluboké hrdlo, nebyl nikdo jiný než druhý muž FBI Marek Felt, jak se veřejnost dozvěděla až 30. května 2005. V redakci to věděla jen nejvyšší špička vedení a byla připravena zdroj zveřejnit až po Feltově smrti. On se však krátce před smrtí přiznal sám.

Anglo-americká žurnalistická škola, na kterou navázal nejrychleji po válce v Evropě německý Der Spiegel, totiž vychází z přesvědčení, že novinařina je samoúčel či veřejná služba: Informuje a kontroluje, dbá tedy na dodržování pravidel, ale neohlíží se na důsledky svých činů. To jí nepřísluší. Prestižní žurnalistika nesmí mít politické ani ekonomické či jiné podobné cíle a nemá o nich ani uvažovat. Tak tomu bylo v době obou nejslavnějších afér.

The Washington Post a jeho vydavatelka a redaktoři byli přesvědčeni, že se děje nepravost, že jsou ohrožena pravidla demokratické hry, a proto pátrali a zveřejňovali vše, co se o tomto porušování dozvěděli.

Podobně tomu bylo v Německu dne 26. října 1962, kdy zase startovala tak zvaná Spiegel-aféra, na jejímž konci musel odstoupit Franz-Josef Strauss a Konrad Adenauer. Tehdy vtrhli do redakce policisté, aby hledali podklady, tedy únik informací, který posloužil k napsání článku, jenž vyšel 8. října. Text upozorňoval na skutečnost, že německé jednotky dostaly od NATO po společném cvičení nejhorší možné hodnocení, které znělo: Obrany schopné podmínečně. V sedmnáctistránkovém podrobném článku mimo jiné stálo, že během prvních dnů atomového konfliktu by ve Spolkové republice Německo zahynulo 15 milionů lidí. Šéfredaktor a vydavatel Rudolf Augstein a jeden reportér byli zatčeni, obviněni z velezrady, aférou se zabýval parlament, všechna média, včetně bulvárních, s časopisem Der Spiegel solidarizovala, veřejnost protestovala a redaktoři byli propuštěni. Za dva roky na to 13. května 1965 byl vynesen rozsudek v Karlsruhe, tedy u Ústavního soudu, který zněl: „Otevření procesu proti obžalovaným redaktoru Ahlerovi a vydavateli Augsteinovi se zamítá. Byly shledány důkazní nedostatky. Náklady na řízení budou hrazeny ze státní kasy.“

Ve zdůvodnění stálo: „Žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti. Jemu málo záleží na tom, jestli prozradil nějaká tajemství nebo ne a jestli tato tajemství jsou právem za tajemství považována. Při posuzování jde hlavně o to, s jakým úmyslem si dotyčný muž takovýto materiál obstaral. Novinářům jde o kritické posuzování politiky a své názory potřebují podložit fakty. A to ve svobodné demokratické a právní zemi je vážný úkol.“

Tento právní názor je dodnes ve vyspělých evropských zemích platný, i když se čím dál častěji někdo i v Německu – zvláště v nových spolkových zemích či v Bavorsku - ho pokusí překročit, jak to ukázala naposled aféra s redaktorem renomovaného časopisu Cicero. Ve Spojených státech je situace ještě horší.

Jestli se v Česku ale podobná pravidla ještě dají za takovéto situace prosadit, když i ve staré Evropě a Spojených státech jsou zvláště po 11. září čím dál častěji naleptávaná a přitom u nás neexistuje padesátiletá tradice naprosto svobodné žurnalistiky jako na Západě, je otázka. Zvláště proto, že naši politici na tom nemají zájem. Hru na nevykolíkovaném hřišti lépe ovládají. Navíc v redakcích po celé Evropě začínají tato pravidla narušovat sami vydavatelé, kteří upřednostňují ekonomické zájmy nad redakčními, a tím se stávají média závislá na toku peněz, za kterým často bývají – byť někdy skryté - i politické zájmy.

U nás rozsudek Ústavního soudu, jako byl vynesen v Karlsruhe, zatím chybí, stejně jako i výroky, které padly v roce 1964 u soudu ve Spojených státech. Možná, že aféra Čunekgate by mohla být, kdyby existoval dostatečný tlak veřejnosti, dotažena až takhle daleko, aby se vyjasnila přesněji pravidla.

Novináři z prestižních a veřejnoprávních médií totiž nemají zapotřebí si informace kupovat, protože jsou-li někde porušovány evidentně pravidla a stát se snaží aféru ututlat, jako se zdá, že to je či bylo v případě Jiřího Čunka, vždy se na nejrůznějších stupních vyšetřování najdou lidé, kteří mají nějaké pohnutky tyto okolnosti sdělit veřejnosti. Vyslovená podezření politiků, že média úniky kupují za miliony, spíše vypovídaají cosi o politicích a o prostředí, v kterém se oni sami pohybují.

Jednadevadesátiletý Felt jako bývalý zástupce šéfa FBI v roce 2005 novinářům sdělil: „Nemyslím si, že být Hlubokým hrdlem je něco, na co může být člověk hrdý. Učinil jsem tak ale proto, aby politici nemohli používat kriminální metody.“

Vysíláno na rozhlasové stanici ČRo6.

Autor je novinář a spisovatel.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!