V pondělí 6. června 2011 uveřejnil časopis Respekt na straně 33 článek nazvaný Pěsti v Thajsku. Text O. Kundry a I. Svobodové, postavený na smyšlenkách a manipulaci, mě křivě obvinil, že jsem jako ministryně spravedlnosti za úplatek podala stížnost pro porušení zákona a propustila z věznice dva odsouzené.

Kdybych byla soukromou osobou, pak by se mě nespravedlivé obvinění bolestně dotklo. Nejspíš bych žádala šéfredaktora o omluvu a časopis o uveřejnění mé odpovědi a náhradu způsobené škody. Nebýt advokát, přemýšlela bych o trestním oznámení pro pomluvu. A kdybych byla chlap, zřejmě bych pánské části autorského dua nakopala zadek. Impulsivní satisfakce by mě uspokojila a autora poučila, že novinář nesmí lhát, zatajovat fakta a manipulovat.

Tři důvody pro vznik

Jsem ovšem osobou veřejnou a navždy už budu bývalou ministryní, ať se to mně a jiným do krámu hodí nebo ne. Vím, že mám svědomí čisté. A tak namísto pádné odpovědi přemýšlím o možné motivaci: Cui bono? aneb Proč byl vlastně onen článek napsán? Proberme si tedy možné odpovědi:

1. Autoři chtějí vzbudit rozruch. Je totiž zajímavější vymyslet si článek o uplacené ministryni než pochopit suchopárná fakta. Korupce je dnes módní téma, a kdo nemá proti čemu bojovat, nějaké bojiště si sám vymyslí.

2. Autoři chtějí pošpinit Danielu Kovářovou. Nic nového pod sluncem – koneckonců po většinu mého ministerského období jsem byla vládním otloukánkem, ať už pro blonďatou hlavu, spisovatelské vlohy, údajnou příslušnost k různým mafiím či nedostatek pokrytectví. Tento důvod by vysvětloval, proč článek „cudně pominul“ všechna fakta, natož pak jejich pravdivou interpretaci.

První dvě možnosti jsou snad z bulvárního hlediska čtenářsky atraktivní, ale podstatná je podle mého názoru jiná alternativa – a potud se s autory článku dokonce mohu ztotožnit:

3. Předmětem přirozené kritiky je stát, právo a úřednictvo, které jej představuje, s kompetencemi, které využívá.

V tomto případě jde o oprávnění ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon. Stížnost podává Nejvyššímu soudu a žádá v ní, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, a zjistí-li rozpor se zákonem, aby rozhodnutí zrušil. Případy si nikdy nevybírá ministr sám – příslušnému odboru ministerstva denně chodí desítky podnětů od odsouzených, jejich obhájců či ochránců lidských práv. Mnohé opakovaně, opřené o různé důvody. Ročně jsou tisíce podnětů odloženy. Jen nepatrné procento odborní referenti uzavřou jako odůvodněné. Pak stížnost zpracuje referent, schválí vedoucí odboru, spis podepíše ředitel odboru a signuje náměstek. A ministr má dvojí volbu – nepodepsat. Ale pak ho napadnou, že tak činí z politických důvodů. Anebo podepsat a napadnou ho též. Bez ohledu na to, že Nejvyšší soud následně potvrdí více než 80% stížností jako oprávněných.

Lidé úřední nebo vševědoucí?

Ale zpět k onomu předmětu kritiky – státu, právu a úředníkům. Kdysi jsme si vymysleli stát, aby nás chránil; zřídili instituce, jmenovali úřady a úředníky vybavili pravomocemi. A dnes se nám přestává líbit, jak úředníci rozhodují, jaké pravomoci mají a jak jich užívají. A tak je voláme k odpovědnosti, ale realita nám trochu uniká.

A tak sebekriticky začnu u sebe: Za co všechno odpovídá ministr spravedlnosti? Za počet soudců a soudních zapisovatelek i jejich členství v různých organizacích; za správnost a rychlost jejich rozhodování; za loajalitu státních zástupců i osobní spory mezi nimi; za makroekonomické otázky rozpočtu rezortu i věcné dary jiným ministrům; za vzdělávání informatiků v justici, datové schránky i ministerský web; odměny sekretářek i nákup aut pro správu soudů; legislativu vnitřní i zahraniční; za advokáty, notáře a exekutory; za kvalitu svačin ve věznici, dostatek vzduchu a mýdla v umývárnách; a v neposlední řadě za obsah stížností pro porušení zákona a správnost rozhodnutí o přerušení trestu. To vše jen v ministerské agendě. Připočtěte vládní problematiku a parlament se stovkami zákonů. Tripartitu. Poradu ekonomických ministrů. Evropské soudy a Rady ministrů. A spoustu věcí, na něž jsem za rok po skončení funkce dávno zapomněla. Ale den má pořád jen dvacet čtyři hodin a týden jen sedm dní. A každý den je v deskách dvě stě listin k podpisu.

Z výše uvedeného plynou jen dvě možnosti: buďto obsazujeme ministerské (ale i jiné) funkce Všeználky, nadlidmi či Bohy všemohoucími. Anebo si na odpovědnost jenom hrajeme, protože materiály připravují referenti a odborné útvary, schvalují vedoucí odboru, podepisují ředitelé a signují náměstci.

Že není dnešní systém ideální? Pak se pojďme bavit o možné změně. Že mají úředníci zbytečně moc pravomocí? Pak tedy vymysleme jiná pravidla, odpovědnost a kompetence. Než se tak stane, budou ministři podepisovat dokumenty, jež jim připravili podřízení. Ať se nám skutečnost líbí nebo ne. Na příchod Bohů totiž dodnes čekáme a Vševědoucí ministry zatím nemáme.

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti