Jakoukoli zprávu lze podat různým způsobem. Česká televize tradičně zvolila v nedělních Událostech (6. 11. 2005) variantu a):

Palestinský hoch si hrál s umělohmotnou hračkou a izraelští vojáci ho omylem zastřelili.

Zpráva ovšem klidně mohla mít úplně jinou podobu. Nazvěme ji pracovně variantou b):

Palestinský teenager atrapou automatické pušky mířil na izraelské vojáky. Ti samozřejmě nemohli tušit, že jde o atrapu, a reagovali střelbou ze skutečných zbraní.

Která varianta se více blíží skutečnosti? Skoro bych se vsadil, že varianta b). Pro palestinské děti od nejútlejšího věku je každodenní samozřejmostí, "hrou" a "zábavou", že na palestinsko-izraelské hranici provokují a házejí na izraelské vojáky kameny. Nijak se tím neliší od mnoha svých rodičů. Tentokrát si jedno dítě navíc přineslo i repliku skutečné zbraně. Česká televize přesto volí srdceryvnou variantu a), že palestinský hoch si hrál s hračkou. K interpretaci, že malý chlapec si hrál na vojáky někde na pískovišti, kam vtrhli zlí izraelští žoldáci, není příliš daleko a leckterý divák to tak opravdu chápe.

Co od televizního zpravodajství, zvláště toho veřejnoprávního, očekáváme? Očekáváme, že bude skutečnost lakovat na růžovo, vytvářet nepravdivé srdcebolné obrazy a nepřímo se tak stavět na jednu stranu konfliktu? Nebo očekáváme přesný popis událostí padni komu padni, jakkoli může být krutý?

Výše zmíněný případ je spíše drobnost, ale obecně platí, že s podobným přístupem se setkáváme každodenně a zdaleka ne pouze v praxi České televize. Skutečnost, že ani po šestnácti letech od změny společenských poměrů není většina českých médií schopna přinášet z Blízkého východu nestranné a ve prospěch arabské strany emocionálně nepodbarvené zpravodajství, je vážným důvodem k zamyšlení.

7. 11. 2005, www.petrstepanek.cz