Není to zase až tak dávno, co jsme mohli v televizi vidět pohádkový film Nesmrtelná teta s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Jako nesmrtelná teta byla označena závist. Jak už to v pohádkách bývá, závist to na celé čáře prohrála a vyhrál zdravý rozum.

V životě je bohužel závist nedílnou součástí úvah leckterého člověka. Závidíme tomu, komu se, alespoň podle našeho názoru, lépe žije. Kdo má víc peněz, lepší auto, větší dům, větší bazén, větší moc apod. Závist je vysloveně destruktivní lidská vlastnost, která může postiženého člověka dovést až k přání, aby se „něco“ stalo a náš úspěšný soused či sousedka byl postižen nějakou pohromou, ať už jakoukoliv.

Miloš Kopecký svého času, a to na památném sjezdu umělců na konci bolševické éry, trefně popsal, čím by se měla umělecká i politická sféra zabývat. Vyzdvihl totiž potřebu permanentní kultivace člověka. Bylo to, jak si jistě pamětníci vzpomenou, v období „přestavby“ ordinované u nás Miloušem Jakešem a Miroslavem Štěpánem. O tom, že je potřeba člověka neustále kultivovat a nabízet mu co nejvyváženější pohled na svět kolem nás, nepochybuji ani dnes.

Polistopadový režim stvořil k tomuto účelu i nová, tak zvaná veřejnoprávní média. Máme tedy veřejnoprávní rozhlas a televizi. Těmto organizacím přispíváme všichni paušálním poplatkem na provoz. Protože platíme ze zákona všichni, pravičáci, levičáci, bezvěrci i katolíci, projektujeme si tímto do veřejnoprávních médií zájem na pokud možno objektivní informace. Pohříchu se ale stále setkáváme s tím, že veřejnoprávní média informují nevyváženě a hloupě.

Posledním případem v celé sérii prohřešků proti objektivitě bylo poslední vydání pořadu 168 hodin. Část pořadu se zaměřila na to, jak budou po „Topolánkově reformě“ vypadat platy poslanců a vlády. Redaktoři tedy promluvili s několika poslanci a doslova z nich páčili jejich názor na daňovou reformu s ohledem na výši jejich příjmu. Vesměs sklidili vyhýbavé odpovědi, že schválení daňové reformy nesouviselo s tím, že si sami nějak polepší. V pořadu pak jako zlatý hřeb zazněla slova poslance Ratha, který zcela pominul podstatu otázky a napadl Topolánka a jeho přítelkyni Talmanovou, že si právě oni dva na „Topolánkově reformě“ přijdou na „ třicet až čtyřicet tisíc korun měsíčně“. Poslanec Rath je typickou ukázkou člověka, jehož politická „práce“ se výrazně orientuje na vzbuzování závisti a k ní se v symbióze družící nenávisti. Poplatky u lékaře tak podle Ratha skončí u praktických lékařů jako příjem sloužící k nákupu drahých aut, u nemocnic jako mzdy managementu apod. Primitivní a velmi přízemní argumentace je tak bohužel častou náplní práce redaktorů ČT. Jak je známo alespoň poněkud vyspělejším či lépe informovaným divákům ČT, rovná daň 15% platící od nového roku, odstranila jedinou věc, a to daňovou progresi v sazbách daně. V žádném případě nesnížila mzdy v žádné platové kategorii. Je zřejmé, že ze superhrubé mzdy 200 000 Kč se dnes platí 30 000 Kč daně, ze superhrubé mzdy 20 000 Kč pouze 3 000 Kč a tyto částky se navíc snižují o slevy na dani pro děti apod. Člověk pobírající superhrubou mzdu 20 000 Kč proto zaplatí podstatně méně než 3 000 Kč, a to případně až daň nulovou. Tímto způsobem tak zůstává v systému jistá míra daňové progrese. Pravdu proto nemá ani kandidát rudozelené koalice na prezidenta Švejnar, který by údajně rovnou daň ze mzdy nepodepsal.

Tento efekt rovné daně pořad zcela záměrně pominul a koncentroval se jen na naše tzv. „papaláše“. Stále více se proto přikláním k názoru, že než dnešní „veřejnoprávnost“ ČT, tak raději další privátní celoplošný kanál. Horší než dnes to totiž určitě nebude.