Agenturní zpráva z minulého týdne o vědomostech amerických středoškoláků byla nepřesná a zavádějící. Ale ani způsob, jímž autoři svůj „soubor názorů“ dnešních teenagerů sestavili, nebudí příliš důvěry.

"Většina mladých Američanů, kteří letos nastoupí na vysoké školy, nedokáže psát psacím písmem, e-mail považuje za příliš pomalý, Beethoven je pro ně pes a Michelangelo počítačový virus.“ Tak začala francouzská agentura AFP svou čtvrteční zprávu, kterou pak převzala spousta světových médií, včetně těch českých.

Ta věta je asi tak zpravodajsky pravdivá, jako kdybychom tento článek začali větou: „Většina francouzských novinářů jsou zaujatí pitomci, kteří překrucují fakta, a to buď úmyslně, anebo proto, že mají mozky ohlodané šneky.“

Předně nelze napsat, že se dotyčné závěry týkají „většiny Američanů, kteří letos nastoupí na vysoké školy“. To jednoduše není pravda, protože nejde o výsledky žádného výzkumu, a už vůbec ne reprezentativního. Vlastně ani není jasné, jak seznam Mindset (dalo by se to přeložit jako Soubor názorů) vlastně vzniká.

Jeho autory jsou dva vysokoškolští učitelé ve státě Wisconsin. A ti ani nedělají žádný dotazníkový či jiný výzkum mezi svými studenty. Nic takového ostatně netvrdí, jde zkrátka o seznam zajímavých faktů a témat, na které se současní osmnáctiletí Američané dívají jinak než jejich rodiče, či v tomto případě profesoři.

Novinářské hříchy dotyčné zprávy však pokračují. Není pravda, že osmnáctiletí Američané považují Michelangela za počítačový virus. Nikoliv, v bodě č. 65 dotyčného seznamu stojí, že se „poprvé setkali s Michelangelem, když byl počítačový virus“. To je přece zatracený rozdíl! A podobné, byť už ne tak okatě překroucené, je to i s oním Beethovenem, který se dostal do většiny novinových titulků. Nikoliv, není pravda, že by pro ně byl Beethoven pes, nýbrž (viz bod č. 58) „Beethoven byl pro ně vždy dobrým jménem pro psa“.

Tak by se dalo pokračovat. Agentura AFP zkrátka udělala sólokapra z něčeho, co by v lepším případě bylo možné nazvat nedomrlou akvarijní rybičkou. Víc než výzkumem či zprávou o úrovni mladých Američanů je seznam Mindset jakýmsi zamyšlením jeho autorů, esejem o tom, jak se svět mění a jak si příslušníci různých generací přestávají rozumět.

Mindset se vždycky těšil zájmu médií, vlastně už od roku 1997, kdy o něm a jeho tvůrcích napsal deník Wall Street Journal. Letos seznam obsahuje 75 bodů, a byť se Evropané i další cizinci popadají za břicho kvůli Beethovenovi či Michelangelovi, vsadil bych se, že minimálně o dvou třetinách faktů z dotyčného seznamu nemají ani oni nejmenší páru. Týkají se totiž amerických reálií a populární kultury.

Nikdo však dosud význam a obsah nepřekroutil tak jako agentura AFP. A vinu nesou samozřejmě i média, která tuto zprávu převzala, aniž by se dál zajímala o podrobnosti a souvislosti. Museli by zjistit, že autoři Tom McBride a Ron Nief postupují každý rok stejně. Vezmou rok, kdy se většina letošních maturantů narodila (tedy letos je to rok 1992), a shromáždí důležité události zejména z tohoto roku. Proto je v letošním seznamu Československo (protože se v roce 1992 rozpadlo) či John McEnroe (který v témže roce ukončil profesionální kariéru).

Osobně si myslím, že si oba pánové jen sedli o prázdninách ke stolu a snažili se být vtipní. Někdy se jim to povedlo a poukazují na fakta či skutečnosti, které nepochybně existují, například že dnešní osmnáctiletí nepoužívají klasickou poštu, a dokonce i e-mail považují za příliš pomalý (v porovnání s komunikací na sociálních sítích či s textovými zprávami). Ale některé body jsou jen samoúčelnými vtípky, viz třeba ten s č. 42, který naráží na to, že kandidát na viceprezidenta v roce 1992 nevěděl, jak se správně píše slovo „potato“ (brambora). Proč by o tom měli mít maturanti byť jen tušení?

A v seznamu jsou i zjevné chyby, na které během pár hodin upozornili na webu blogeři. Viz třeba č. 31, kde se píše, že „první domácí počítač, s kterým přišli do styku, byl Apple II nebo Mac II“ (pokud byly v amerických domácnostech v druhé polovině 90. let nějaké počítače, tak to mnohem pravděpodobněji byla pécéčka, ne maky), že „olympijských her se vždy zúčastňovali HIV pozitivní sportovci“ (v roce 1992 to byl „Magic“ Johnson, ale kdo další?) a že „v počítačích nikdy nechyběla mechanika pro CD-ROM“ (dnes v řadě z nich chybí, viz netbook či Mac Air, nehledě na to, že i v ostatních je už mechanika DVD). A tak by se hnidopišsky dalo pokračovat.

Nejde o to, že dva pedagogové z neznámé školy chytili za pačesy šanci na slávu a peníze. Vždyť i to je Amerika, tak jim to přejme. Jak se lze dočíst, už podepsali kontrakt na knihu. A když se té jejich hlouposti teď chytil i Fidel Castro a okomentoval ji propagandisticky na blogu, čeká je asi celosvětový úspěch.

Jen měli odvést lepší práci, nebo ji aspoň míň odfláknout. A totéž platí pro média, která se ukázala být línými a nespolehlivými. Snad ta další generace (nejen) Američanů, kteří se „nikdy nebáli ruského raketového útoku na USA“ (bod č. 68), bude lepší než my.

LN, 23.8.2010