Češi v televizi milují krimi. Baví je, když vraždí žena

Informovala o tom mediální společnost Axocom, která kvalitativní průzkum o oblíbenosti televizních pořadů a žánrů nechala vypracovat loni na podzim, přečetli jsme si v Lidovkách.

Ne že by to byl poznatek kdovíjak nový a překvapivý. Přestože patří k slušnému vychování zlo a násilí odmítat a odsuzovat, má v sobě jakousi magickou přitažlivost, takže zprávy o zločinech mají ve všech médiích jednoznačně největší sledovanost. „Člověka potěší, když slyší o cizím neštěstí,“ praví klasik. Ačkoli ta věta vyvolává pobavený úsměv, ve skutečnosti je hluboce a smutně pravdivá. Povznáší to naše sebevědomí, když se můžeme znovu a znovu ujišťovat, že jsou na světě lidé mnohem horší než my. Sami sebe známe příliš dobře na to, abychom o sobě měli nějaké přehnaně vysoké mínění, ale potřeba sebeúcty nám velí své nedostatky bagatelizovat. K tomu se skvěle hodí zjištění, že okolní svět je ještě daleko horší, neboť nás tím v našich vlastních očích jakoby očišťuje a ospravedlňuje. Až potud tedy nic nového pod sluncem.

Tragickým bychom ovšem měli shledávat, když se líčení zločinu stává prostředkem zábavy. Jedinec, který se sledováním zločinu baví, nemá daleko k tomu stát se sám zločincem. Zlo, které je mu neustále prezentováno jako cosi prakticky běžného a normálního, ba i zábavného, se mu postupně stává čím dál přijatelnějším, až nakonec přestane být vnímáno jako zlo, jako něco nežádoucího a zavrženíhodného. Nenápadně jsou tak odbourávány vnitřní zábrany a odvěká tabu, jako je „Nezabiješ“. Je pak jen otázkou času a příležitosti, kdy se takto mravně desorientovaný jednotlivec zachová po vzoru bezskrupulózního hrdiny z obrazovky.

Ještě mnohem horší ovšem je, když se zločin a vražda stane konzumním zbožím masové spotřeby, když tento druh zábavy ovládne masová média. Na co se dívají a čím se baví všichni, to přece nemůže být špatné, ne? Osobní vkus je tak stále více deformován všeobecným nevkusem, až si nakonec už vůbec nikdo neuvědomuje, že bavit se pozorováním vraždy (třeba jen dokonale zahrané herci) je zvrácenost. Pak už je jen logické, že vraždící muž se za čas omrzí, tu správnou dávku adrenalinu musí tedy divákovi dodat vraždící žena (odvěků vnímaná jako dárkyně života) nebo dokonce dítě, tradiční ztělesněná nevinnost. A pak už není daleko doba, kdy se diváci nespokojí s vraždou „jen jako“, a začnou ji vyžadovat jako „reality šou“. Kbelíky kečupu už nikoho nedojmou, chceme opravdovou, nefalšovanou krev! Možná se ještě dočkáme znovuvzkříšení gladiátorských her, tak populárních ve starověkém Římě.

Uvědomil jsem si ten zhoubný vliv nejrozšířenějšího a nejpůsobivějšího média už před mnoha lety a dodnes si blahopřeju k rozhodnutí televizor z bytu vyhodit. Ne že by tam nebyly i pořady hodnotné, ty si ale můžu vyhledat i na internetu. A nemusím kvůli nim hltat všechnu tu špínu, která se z obrazovky valí na otupělé diváky. Jmenujte mi jediný zábavný film nebo seriál, kde se nesouloží (samozřejmě mimomanželsky) v působivém detailu, kde se herci nečastují šťavnatými nadávkami a nevypouští k tomu z huby oblaka dýmu (v protisvětle to vypadá obzvlášť efektně), kde necinkají pivní půllitry, nebublá alkohol z lahví a nepotácejí se blábolící opilci. A kde potom neteče krev z rozbitých nosů. Děkuji, nechci. Kdo takovouhle zábavu potřebuje, asi nic lepšího nezná, budiž mu to přáno. Ale ať se pak nediví, když nějaká rozjařená parta jen tak pro zábavu někde někoho zmlátí, znásilní, případně utýrá k smrti. Když to viděli tisíckrát v televizi, proč by si to nezkusili v reálu?

Ne ne, vy všichni televizní kanálové, bez vaší zábavy pro diváckou obec primitivů se docela dobře obejdu. A bez těch reklam, kterými ji špikujete, tím spíš. Jen mi vrtá hlavou otázka: Co se to stalo s národem, který tak propadl kultu násilné smrti? Jaká budoucnost ho asi čeká?