Diskuse na téma (ne)odvolávání nejvyššího vedení České televize začíná měnit tón. Až dosud se mluvilo hlavně v kategoriích mravních, Františku Lambertovi a Jiřímu Janečkovi se vyčítalo, že byli členy předlistopadových politických organizací, a že tudíž navzdory tomu, že jde o úspěšné manažery, nemají morální kredit dostatečný pro vedení veřejnoprávního média. To byla debata dosti jalová: zákon jasně vymezuje, že členství v LM je překážou, členství v KSČ není překážou výkonu takových funkcí.

Jalovost tohoto mentorování si zřejmě uvědomili ti, kdo začali převádět řeč jinam. Naposledy v Lidových novinách (28.2.) hned dva autoři: bývalá poslankyně Táňa Fischerová a filmový publicista Tomáš Baldýnský. Shrnu-li jejich texty, pak víceméně unisono konstatují, že Janeček s Lambertem vlastně nebyli až tak skvělí manažeři, protože hospodářský výsledek ČT, který se za jejich panování poprvé vyhoupl z červených do černých čísel, byl ovlivněn faktory, které kritikové považují za nepřípadné: méně peněz se vynaložilo na odměny umělcům a producentům všeho druhu, vyprodukovalo se méně rozmanité původní tvorby, peníze se vydělávaly na pořadech, které prý nelze označit za veřejnoprávní (např. Star Dance). A v tom je právě záludnost: kdo určí, co je a co není veřejnoprávní?

Jedna argumentace říká, že veřejnoprávní je to, co zajímá veřejnost: tedy třeba i Star Dance. To je argumentace trochu demagogická, avšak velice liberální a těžko se s ní v obecné rovině polemizuje. Proti ní stojí jiná argumentace: do množiny veřejnoprávních pořadů se vejde jen to, co by se samo jinak neuživilo. Tuto argumentaci používají zejména advokáti dokumentární tvorby. Mají kus pravdy, ale ne celou: ne všechny dokumenty totiž, které se tvůrcům namanou, jsou nutně „veřejnoprávní“, tedy ne všechny jsou nutně ve veřejném zájmu. Stejně jako show typu Star Dance jistě může být (pro velkou část publika) ve veřejném zájmu. A teď se v tom vyznejte.

Potíž je s nastavením pojmů a hodnot. Od okamžiku, kdy vznikla televize veřejné služby (a obdobně rozhlas), se nikdo nenamáhal vytvořit jakoukoli definici pojmu „public service“ v médiích. Teprve od takové definice, jakkoli je zřejmé, že může být pouze výčtová, a tedy nutně nedokonalá a vždy z nějakého hlediska neúplná, můžeme přejít ke kroku č.2, totiž k vyžadování naplnění této veřejné služby nějakou institucí. Tím, že vlastně nevíme, co má ČT dělat, může ČT dělat cokoli. A to cokoli pak je interpretováno: přátelsky či nepřátelsky, pochvalně či kriticky, jak se to zrovna hodí. Objektivní hlediska se v tom ale nenajdou.

Myslím, že je nejvyšší čas se vrátit před bod Nula v životech veřejnoprávních médií a definovat (legislativně, jak jinak), co to je veřejná služba v médiích, co obsahuje, jak se jejího plnění dosahuje, jak přesný (minimální) rozpočet je k tomu třeba a jakými kontrolními mechanismy bude průběžně zkoumán. Dokud si neodpovíme jasně a bez vytáček na tyto čtyři otázky, nedostaneme se dál, ani přes mrtvoly dalších jedenácti televizních ředitelů.

(Psáno pro Česká média)