Snad je mezi českými novináři žurnalista stejně šikovný jako Craig S. Smith, který pro deník The New York Times napsal článek reportážní povahy o představení Divadla Járy Cimrmana Dlouhý, Široký a Krátkozraký, s nímž hostovalo v Plzni. Craig S. Smith si pro svou reportáž zvolil titulek: Feeling Short of Real Heroes, Thus Fond of a Fake One, což v deníku Lidové noviny Tereza Palečková přeložila jako Postrádají opravdové hrdiny, takže si vymysleli oblíbeného. Sotva by asi někdo vymyslel stručnější a výstižnější komentář k posledním třiceti letům české existence. Ačkoli Graig S. Smith popisuje působení Divadla Járy Cimrmana před i po sametové revoluci a hovoří o něm se Zdeňkem Svěrákem a nic víc, titulek s patřičným nadhledem výstižně poskytuje čtenářům vysvětlení, proč je postava Járy Cimrmana v Čechách tak oblíbená. Tak by to asi mělo být. Možná, kdybychom chtěli být úplně přesní, ještě o něco výstižnější by byl titulek Nesměli mít skutečné hrdiny, měli proto alespoň komické.

Češi totiž za takzvané normalizace po roce 1968 měli své hrdiny jako byl například Jan Patočka, Ladislav Hejdánek, Rudolf Batěk, Petr Uhl a desítky dalších lidí, kteří se otevřeně postavili do pozice vůči totalitní vládě, ovšem kdyby se k nim ostatní přihlásili, stali by se sami hrdiny. Proto přišel na svět Jára Cimrman – normalizační Švejk, hrdina absurdních příběhů, které budily smích svou neuvěřitelností a byly skrytou parodií normalizační společnosti, která byla plná podobných absurdit.

Jenže pokud místo skutečných hrdinů jsou dovoleni jen hrdinové komičtí, z veřejného povědomí postupně vymizí úcta k vlastnostem, pro které z člověka stává hrdina, jako je čest, hrdost, odvaha, statečnost, věrnost a podobně. Vytratí se zaujetí pro vážné příběhy, v níž vystupují vážné postavy a řeší vážné věci. Převáží bezděčná snaha proměnit cokoli ve frašku. Hrdinou se stává ten, kdo dokáže druhé rozesmát.

Paradoxem bylo, že totalitní moc tento způsob úniku po chvíli váhání tolerovala, protože jej vyhodnotila jako neškodný, a dokonce jej nakonec jako pacifikující jiné vážnější projevy nesouhlasu i podporovala.

Po sametové revoluci u mnohých přetrval zvyk přetavit vše ve frašku, která se obejde bez skutečných hrdinů. Hry, v nichž se objevuje Jára Cimrman, už ale nemohly být čistou parodií, protože realita nebyla tak absurdní jako dříve. Pro diváky snad, ale nikoli pro autory her Zdeňka Svěráka a Ladislav Smoljaka. Absurditu proto nahradili ve filmových scénářích sentimentalitou a komického hrdinu hrdinou sentimentálním, který kromě schopnosti podléhat citům opět nemusí mít vlastnosti, pro které by musel trpět. K tendenci Čechů si ze všeho udělat legraci tedy přibyla také vůle případně se i dojmout.

Novinář Craig S. Smith díky svému odstupu dobře vystihl lakonickým titulkem jeden z velkých místních problémů: Nectíme skutečné hrdiny, protože Svěrák se Smoljakem nás naučili oblíbit si nejdříve komické a později sentimentální hrdiny, které jejich hrdinství celkem nic nestojí. Zbývá podotknout, že od Lidových novin nebylo špatné, když upozornění na reportáž Craiga S. Smítne daly na první stranu pátečního vydání a dík patří i autorce Tereze Palečkové, která je zpracovala.

(Psáno pro Česká média)