Vztah českých premiérů s novináři byl v posledních týdnech mnohokrát předmětem různých zamyšlení. On ten vztah totiž – co novinářská paměť sahá – nikdy nebyl idylický. Snad s výjimkou federálního premiéra Čalfy, který vedl exekutivu v době, kdy novináři cítili nepsanou povinnost nekritizovat a státvorně držet palce při budování posttotalitní demokracie. Čalfa si naopak z dnešního pohledu až nevídaně užíval klidu mediálních zbraní. Nenašel se počátkem 90. let jediný novinář, nepočítáme-li list Rudá kráva Petra Cibulky, který by Čalfovi připomněl jeho kariérní aktivity za minulého režimu.

Druhou výjimkou byl Josef Tošovský, půlroční premiér, který nastoupil po Klausovi a ustoupil Zemanovi. Jeho vláda neudělala nic, za co by měla být kritizována. Jen za to, že totiž neudělala vůbec nic. Tošovský si užíval obliby novinářů, která byla přímo úměrná neoblibě Klause. Vydržela ale jen do okamžiku, než na Tošovského o devět let později praskla spolupráce s StB. To je ale už jiná historie.

Všichni ostatní premiéři – různou měrou a v různých obdobích své vlády – s médii bojovali. Málo v té souvislosti bývá připomínám český premiér Petr Pithart, ale i jeho se to týkalo. Vzpomeňme na to, jak u novinářů „uspěl“ se svými nápady na federální dvojdomek a podobně. Pithart nebyl pro novináře atraktivní, protože říkal věci zašmodrchaně, nebyl fotogenický – a táhla se za ním neustálá šmouha jeho průběžných politických proher a neúspěchů. S takovými ani novináři nebojují.

To Václav Klaus a Miloš Zeman byly jiné kávy. Jejich boje s médii snad netřeba dvakrát opakovat. Zeman novináře nazval žumpou, Klaus nepřáteli lidstva. Oba jimi opovrhovali. Zeman odjakživa, Klaus zejména po sarajevském atentátu, kdy se novináři jako jeden muž srotili do protiklausovského šiku. Od té doby mají žurnalisté na Klause pifku – a od té doby pro novináře nemá dnešní president mnoho vlídných slov. Po sarajevské zkušenosti se nelze ovšem divit.

Druhý a třetí socialista v čele vlády, Vladimír Špidla a Stanislav Gross, to zpočátku s médii uměli. Špidla se usmíval, nic moc neříkal, byl zdvořilý – a hlavně se snažil programově vypadat jako opak Zemana, což samo o sobě stačilo na mediální přízeň. Gross měl na média houf poradců, kteří mu radili, jak se česat, oblékat, usmívat, komu podat ruku a ke komu se otočit zády. Jenomže Gross – s přibývajícími problémy – zapomínal na dobré rady a postupně se stavěl zády ke všem. Začal s novináři bojovat – a ti mu to vrátili i s úroky. Za jeho pádem sice stojí jeho vlastní chyby, ale na světlo světa je přivedli novináři. Možná, že kdyby Gross tehdy nastavil médiím jinou, tu tradiční grossovskou milou tvář, místo té nerudné a rozvztekané, že by se i novináři chovali trochu méně bojovně – a Gross by mohl své problémy ustát.

Grossův nástupce Jiří Paroubek to měl u novinářů špatné od začátku. Velel straně, která se topila v problémech a byla evidentně na ústupu z výsluní, sám Paroubek jistě už svou vizáží nepatří k estetickým a hodnotovým ideálům, jaké novináři vyhledávají a oceňují. Paroubek je funkcionářský typ, a ještě to ani nijak neskrývá. Navíc nezačal svou premiérskou dráhu šikovně – sporným zásahem proti Czech-Teku. Není divu, že jeho boj s médii vyvrcholil slavným povolebním proslovem, kde obvinil některé jmenovité novináře z toho, že způsobili porážku ČSSD ve volbách.

Dnešní premiér Topolánek měl u novinářů od počátku značný bonus. Když nastoupil po Václavu Klausovi do čela ODS, snažil se co možná od svého předchůdce odlišit. Necitoval Hayeka, na novináře se nemračil, mluvil jadrně a srozumitelně a novináři mu to baštili. Velkou část úspěchu ODS v loňských volbách lze přičíst tomu, že Topolánek dramaticky změnil veřejnou tvář strany a média mu v tom snažení pomáhala ze všech sil. Nyní je všechno jinak. Mirek Topolánek – podobně jako jeho předchůdci – s médii bojuje, mluví o nich nehezky v kongresových projevech, zdá se, že zcela rezignoval na snahu získat si mediální podporu, mít novináře – a přes ně i velkou část veřejnosti - na své straně. Ptejme se po důvodech.

Jsou to určitě nepříjemné zkušenosti, jimiž premiér musel projít za poslední rok a půl. Role předsedy vlády je kvalitativně jiná, náročnější, odpovědnější a také víc vystavena veřejné kritice než jen post předsedy – a ještě k tomu opoziční – strany. Proto novináři přitvrdili a premiérovi méně než dřív odpouštějí, různé drobné úlety, které byly dříve důvodem úsměvu, jsou dnes příčinou kritiky. Premiér možná nebyl na tuto masivní proměnu situace připraven. Tak to ostatně vidí většina komentářů z pera samotných žurnalistů.

Na druhé straně – a o tom novináři přirozeně nemluví – dramaticky vzrostla novinářská dotěrnost. Už nemáme jednu bulvární televizní kameru, která leze do soukromí nemocného Václava Havla – a sklízí za to od veřejnosti většinou odsudek. Dnes máme zástupy vlezlých šťouralů od novin, kteří slídí po soukromí politiků, lezou jim málem až do postele – a sbírají u veřejnosti body. Proměnilo se celé společenské klima, posunuly se meze únosnosti, měřítka hodnot a etické imperativy. Tak to občas komentují politikové. Tedy pokud se rovnou neuchýlí k nějakým přímočarým hodnocením na adresu novinářů v Zemanově či Paroubkově stylu.

Jednu věc ale říci lze vcelku objektivně. O řadu obtíží s novináři si řekl sám Mirek Topolánek. Nastavil jim totiž svou družnou tvář, dovolil jim nevídanou porci familiérnosti. Na rozdíl od Klause, který si kromě Jana Stráského netykal s žádným ze svých ministrů, natož s novináři, Mirek Topolánek si tyká s kdekým. Dlouho to byla výhoda, která mu získávala sympatizanty. Teď se ale obrací proti němu: novináři si dovolují čím dál víc, protože před sebou nemají tu bariéru, kterou kolem sebe stavěl Klaus – ale třeba i Havel. Necítí před Topolánkem respekt jako před osobou a autorita samotné funkce už dávno v Čechách neplatí. Na to už u nás bylo příliš mnoho nicotných figurek v nejvyšších funkcích, než abychom z nich měli respekt. Jenomže Topolánkova otevřenost je proces nevratný. Už nikdy nemůže hrát „neznámého cizince“, už nikdy nebude mít žádná sympatická tajemství. Pro českého novináře už to navždy bude ten bájný „chlap s gulama“, který má maximálně tak tajnosti – a ty je třeba vyinvestigovat.

Mirek Topolánek to samozřejmě ví a reaguje na to tak, jak reaguje. Uzavírá se, téměř nekomunikuje, na novináře dští oheň a síru. Jakkoli to může být reakce lidsky pochopitelná, určitě není politicky šťastná. Topolánek totiž má pořád ještě mezi novináři největší počet sympatizantů, než co kdy měl který český premiér. Ještě pořád si většina českých liberálních novinářů myslí, že Topolánek vede zemi v podstatě správným směrem. A to je obrovská devíza, kterou by měl někdo premiérovi párkrát za den zopakovat. Protože to zdaleka není samozřejmé – a nemusí to trvat věčně.

(Psáno pro Česká média)