Kulturní výbor Poslanecké sněmovny pustil do projednávání ve 2.čtení návrh zákona o Státním fondu kinematografie. Obsahuje dvě zásadní ustanovení, která v praxi znamenají likvidaci a definitivní konec jakž takž funkčního tržního prostředí v českém filmu.

První ustanovení ukládá privátním provozovatelům televizního vysílání platit 3% odvody ze svých obratů z reklamy na podporu původní filmové tvorby. A druhé zakládá další regulační či přerozdělovací orgán, jakousi radu moudrých, která bude takto vybrané prostředky rozdávat.

Chyby jsou fatální. Jednak ukládat televizím povinnost platit dvakrát za jeden z mnoha produktů, jimiž živí svůj program, je nesystémové. Ty televize platí dostatečně velké peníze majitelům autorských, distribučních, televizních atd. práv za zapůjčení filmů do vysílání. Další peníze navíc jsou skutečně navíc, je to jakási daň z majetku, pokuta za úspěch. Tím spíše, že se má týkat také těch provozovatelů, kteří žádné filmy, tedy ani ty české, neprodukují či nevysílají (sportovní, hudební či jinak zájmově orientované kanály, malé zpravodajské televize: co na tom, že tu nyní mnoho takových není, nikde není psáno, že nevzniknou v budoucnu, a to už zákon bude platit). Podle této logiky by měly televize také platit na provoz sportovišť (vysílají přece sportovní přenosy), na provoz sociálních zařízení (vysílá se přece občas zpravodajství a publicistika na toto téma), na církve (ve vysílání se také tu a tam nějaký ten duchovní mihne, že). To je absurdní, stejně jako je absurdní vícenásobné zdanění kvůli vybrané komoditě - co na tom, že je to film.

Už se na to téma debata vedla, a její výsledek (a krajní kompromis se zájmy provozovatelů TV vysílání) byl v tom, že televize by snad i byly ochotny platit nějaké díly ze svých tržeb na český film, protože to je jedna z nejnákladnějších součástí české kultury. Nicméně v tom případě si televize vymiňují právo rozhodnout, na jaký původní český film svými penězi přispějí. Každý má ve svobodném státě nezadatelné právo rozhodnout, za co utratí své peníze. Nevím, proč z tohoto práva mají být vyjmuty jen televizní společnosti.

Nicméně nový zákon jim toto právo upírá. Místo toho stanovuje rady, složené zčásti z plátců oněch procent (televizí) a filmařů samotných. Přičemž jejich podíl se podle toho kterého poslance liší – od paritního uspořádání rady po počty jednoznačně zvýhodňující filmaře. K čemu takové rady povedou? K brutálnímu lobbingu jednotlivých filmařů, ke korupci, k neprůhlednému rozhodování o veřejných prostředcích (v něž se mezitím transformují prostředky soukromé). Žádná rada na světě není schopna vygenerovat nejspravedlivěji ten nejlepší projekt, který si zaslouží podporu na úkor projektů jiných. Tedy každá rada rozhoduje více či méně subjektivně.

Jediný fenomén, který spolehlivě eliminuje subjektivitu z rozhodovacího procesu, je trh. Tedy plátce sám rozhodne, kam peníze přesměruje, když už o ně byl státem, resp. zákonem připraven (okraden). Plátce se bude rozhodovat nejodpovědněji a nejobjektivněji, protože mírou jeho objektivity bude uplatnitelnost toho kterého díla v čase (tedy co možná nejdelší použití ve vysílání – třeba i jako nosič reklamy, chcete-li, a tedy zdroj příjmů, jejichž část se vrací zpět do filmu, a to celé kolem dokola). V takovém systému se neuplatní subjektivní jánabráchismus, uplácení radních a prosazování děl, která by se objektivní logikou trhu neprotlačila, protože rezignovala na názor a zájem diváků.

A teď, prosím, nezačněte volat o Slunce-seno-pornografiích, které údajně převládnou a zlikvidují kulturu a duchovno. To je laciný výmysl umělců, kteří se svými díly neoslovují nikoho, a proto – aby nezahynuli hlady – musí si vynutit peníze od státu. Přitom když se podíváte na přehledy divácky nejlépe přijatých původních filmů posledních děl, najdete tam filmy jako Musíme si pomáhat, Pelíšky, Želary… a to jistě nejsou škváry formátu slunce-sena-atd. Nepodceňujme spontánní dobrý vkus publika. Tím jen na sebe vyzrazujeme, že jsme povýšenci a elitáři, kteří svět okolo sebe považují za nicotný a nízký, vhodný jen k tomu, aby nás samé živil, platil nám naše vysoké umění, za nímž zapadne milosrdná ruka času stejně definitivně, jako dveře kina za padesátým divákem. Takových filmů jsme tu měli za posledních 15 let desítky. Kdo si dnes vzpomene na jejich názvy? Zmizely z paměti stejně bleskově, jako to stojí v jednom z nich: jako Rychlé pohyby očí.

24.1.2006

(Psáno pro server Ćeská média)