Když jsem si dnes přečetl “výživné” titulky “Zastřelil jsem ženu se dvěma dětmi, líčí izraelský voják masakry v Gaze!” a “Zabili jsme ženu s dvěma dětmi, protože si spletly cestu!”, “Spáchali jsme vraždu!” polil mě důchodcovský růměnec.

Ne proto, že bych se styděl za svoji senilitu. Hluboce jsem se zastyděl za své kolegy, že bez ověření čehokoli jen papouškují a ještě v nepřesném překladu zlé věty, záměrně zkreslené ideologickými barony Prášily. Senzace, rychle s ní ven, ať jsme první…!

Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi ve svém novinářském pravěku šel i já za světskou slávou, polní trávou a psal o překot věty, jež byly daleko od pravdy a které ublížily mnoha lidem.

Jednou za mnou přišla v mých elévských letech mladá žena a srdceryvně mi vyprávěla, jak její milý sedí ve vězení za vraždu své manželky, která ho roky tyranizovala, až ji musel v afektu zabít. A ona, která věří v jeho nevinu, ho nyní ve vězení pojme za manžela.

A skutečně; správa vězení k tomu dala souhlas, pozvala oddávajícího úředníka, svědky a byla svatba. Vlastně dobrý skutek nezištné ženy, která ve svém přesvědčení byla schopná udělat takovou oběť.

Moje reportáž z vězeňského sňatku vyšla a cituplně popisovala, jak nebohý mladý muž pyká za nevěru a domácí násilí, které na něm vykonávala jeho bídná žena.

Ani ne za týden za mnou přišla žena v černém a mladé děvče. Matka zavražděné dívky a dcera oběti. Dojatě mi pak sdělily pravdu, jaká měla v mé reportáži být a nebyla. Onen “diskriminovaný a týraný” muž byl podle soudních rozsudků pěkný gauner, který svoji ženu bil a ohrožoval i jejich dcerku.

Kromě rozsudku jsem mohl nahlédnout také do lékařských vyšetření, konstatujících domácí násilí s dobou léčení vždy několik týdnů. A v osudný den zmiňovaného “afektu” si muž promyšleně počkat na svoji “nezdárnou” ženu, aby ji několika ranami kuchyňským “dranžírákem” ubodal k smrti…

A jeho nová manželka? Byla to fanatická členka Svědků Jehovových, která si usmyslila, že pro svůj pobyt v ráji vykoná ojedinělý čin, jímž osvobodí hříšníka od muk pozemských…

Od té doby jsem dvakrát měřil a jednou řešil. O počtech zraněných, mrtvých či o výši hmotných škod jsem už neuváděl vyšší čísla, např. při dvaceti čtyřech zraněných skoro třicet. Při škodě ve výši 25 milionů už jsem nepsal, že jde o téměř třicet miilonů.

Nehody jsem nenazýval masakry, okradení v tramvaji zločinem a kurizování pokusem o znásilnění. Prostě jsem jednou provždy zapomněl na nadnesená fakta jako daň své virtuální atraktivnosti.

Nedělám si iluze ani o dnešních žurnalistech. Úroveň novinářské práce bývá často na úrovni autora slohové práce na základní škole, hlavní je bulvarizace a překrucování, přejímání zpráv z třetí ruky namísto hledání co nejbližšího zdroje.

Bohužel se to týká i protiizraelské propagandy v některých českých sdělovacích prostředcích. Posledním případem je údajné svědectví několika izraelských vojáků o zabití několika palestinských arabských civilistů v Pásmu Gazy, o němž se širší veřejnost dozvěděla z izraelského levicového deníku Haarec.

A to vše na základě toho, že deník Haarec informoval o tom, že v rámci předvojenské přípravky Jicchaka Rabina v Kirjat Tivon se asi před měsícem několik vojáků rozhovořilo o svých zkušenostech z průběhu operace Lité olovo v Gaze a velitel přípravky Dany Zamir poté, kdy se vyprávění objevila v časopise, který přípravka vydává, dal podnět k vyšetřování.

Deník cituje údajná slova jednoho vojáka, že vojáci při prohledávání domu nařídili obyvatelům, aby odešli od domu směrem doprava, avšak jedna žena s dvěma dětmi nerozuměla, šla nalevo – a zastřelil ji izraelský odstřelovač.

Jak noviny uvádějí, odstřelovač nebyl údajně řádně informován o tom, že na místě mají být civilisté, a jednal podle rozkazu. Výsledkem měla být tragédie, kdy zemřeli nevinní civilisté v důsledku špatné komunikace na izraelské straně.

To, co uvádějí naše sdělováky, je zjevná polopravda, protože z článku Haarecu je zřejmé, že o incidentu vypráví nikoliv střelec, ale třetí osoba, a není ani zřejmé, zda vypravěč byl sám svědkem nešťastné události nebo ji zná jen z doslechu. Autor se pouze odvolává na nejmenovaná „místní média.“

Druhým případem, který zmiňuje Haarec má být zabití starší palestinské arabské ženy, která měla být zastřelena ze vzdálenosti asi 100 metrů na přímý rozkaz velitele izraelské čety.

V izraelském deníku se však nedozvídáme o tom, zda mluvčí, který o věcí hovořil, byl přímo svědkem události či o ní jen slyšel. Popis je pouze stručný, bez dalších podrobností.

Tím, kdo tyto informace vydal, byl ředitel předvojenské přípravky Dany Zamir. Známý levičák, který byl v minulosti postižen za odmítání splnit rozkaz, když měl chránit před napadením Židy při návštěvě Josefovy hrobky v Šechemu.

Znamená to snad, že lže? Jistě že ne, ale jeho slova nejsou zatím nijak podložena.

“Stále říkám, že máme nejmorálnější armádu na světě. Samozřejmě mohou být výjimky, ale věřím, že každý případ bude vyšetřen,” uvedl k odhalením ministr obrany Ehud Barak, o čem svědčí i upřímná slova izraelského premiéra.

„Jako Žid jsem stydím za scény, kdy Židé střílejí na nevinné Araby v Hebronu. Není jiné definice k popsání toho, co jsem viděl, než pojem ‘pogrom’. Jsme synové národa, který ví, co se myslí pogromem, a já toto slovo užívám až po hluboké úvaze.”

Tato slova vyřknul v minulých dnech Ehud Olmert, izraelský premiér v demisi, když reagoval na stupňující se hysterii, která odsuzuje „pogrom“, páchaný židovskou menšinou v Hebronu proti arabské většině poté, kdy byl izraelskými vojáky vyklizen židovský osadnický Dům míru - Bejt HaŠalom…

A to řekl i přesto, že palestinský sebevrah zabil na telavivské diskotéce přes dvacet dětí, že muslim, převlečený za ortodoxního Žida vzbuzoval soucit s protézou své nohy, v níž měl výbušninu, kterou záhy na sobě odpálil a zabil několik vojáků. Takových zrůdně rafinovaných islamistických akcí je bezpočet.

Smrtelné existenční riziko tak už nehrozí židovskému státu pouze zvenčí, ze strany arabských sousedů. Možná stejně zákeřný je vnitřní nepřítel. Ultraortodoxní antisionistická skupina Neturei Karta (aramejsky Strážci města) nedávno odsoudila “současné sionistické masakry” v Gaze.

Tito “chasidim” vyzývají světové velmoci, aby “obnovily práva Palestinců v historické Palestině“ a cílené údery proti teroristickým uskupením v Gaze označují za „etnickou čistku”. Prohlášení končí zvoláním: “Sionistický režim je zatracený! Svatá země bude navrácena Palestincům! Otázkou není “zda”, ale “kdy”…!”

Podle zpravodajského serveru Arutz Sheva vznikla Neturei Karta v roce 1935 s cílem být opozicí proti vytvoření a existenci židovského státu dříve, než přijde Mesiáš. V současnosti požadují mírovou likvidaci Izraele s tím, že židovský stát může vytvořit pouze Mesiáš.

V nedávné minulosti se členové Neturei Karta ve své nenávisti k sionismu nezastavili ani před spoluprací s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem. Delegace “chasidim”, vedená lžirabínem Friedmanem, se účastnila konference “Svět proti sionismu” v Teheránu.

Za toto otevřené se postavení proti lidu Izraele odsoudily členy Neturei Karta ostatní chasidské skupiny, které Stát Izrael sice také neuznávají, ale odmítají podporovat nepřátele židovského lidu.

Od svého průšvihu se Svědkyní Jehovovou už nikdy nepíšu to, co jsem sám nezažil, neověřil si nebo co jsem si osobně nevyfotografoval…

Pokud nemám informace ze svého osobního kontaktu, čerpám z údajů, jež mi pravidelně sdělují mí přátelé na inkriminovaných místech. V Izraeli, USA, Kanadě, JAR nebo v SRN, na Ukrajině, Kypru či v řadě jiných zemí světa.

Mají tam vše důležité přímo před očima, takže o věrohodnosti jejich zpráv nemůže být pochyb.

Rozhřešení k tomuto tragickému případu mi poslal telavivský novinář Yehuda Lahav:

“Voják, který zabil matku s dvěma dětmi (která vykročila nalevo a nikoli napravo, protože nerozuměla hebrejskému příkazu), konal podle rozkazu. Jenže rozkaz se týkal „lidí, které lze považovat za nepřátele“ a bylo zřejmě, že matka s dvěma malými dětmi do této kategorie nezapadá – zrovna tak, jako žena, kterou zabili ze vzdálenosti 200 metrů.

Tyto případy (a jiné, podobné) svědčí o tom, že někteří vojáci příliš lehkovážně stiskli spoušť, a proto jejich čin jeden z vojáků označil za „chladnokrevnou vraždu”. Byl také dán příkaz střílet do lidí, kteří neposlechli výzvu odejít z domu, který plánovala obsadit izraelská armáda, protože „kdo tam zůstal, je nepřítel”. Jeden z vojáků poznamenal:

„My do těch lidí stříleli, protože neutekli, ale oni neměli kam utéct.” Vojáci mluvili také o spontánním ničení majetku Arabů, o vyhazování nábytku na ulici, o rozbíjení rodinných fotografií. Byly také opačné případy: to když například velitel před vyklizením domu přikázal vojákům zamést a vrátit nábytek na původní místo. O izraelské armádě nelze říci, že jejím cílem je vraždění a ničení majetku, nicméně takové případy se stávají.

Já vždy dlouho váhám, než o takových případech napíši, protože vím, že je lze zneužít – a lidé určitého typu je také skutečné zneužijí – aby vytvořili jednostranně nepříznivý obraz o Izraeli a jeho armádě. Na druhé straně však morální integrita izraelského lidu (a armády) si vyžaduje, aby se veřejnost o negativních jevech dozvěděla. A tato morální integrita je důležitější, než jakákoli jiná úvaha. Tak se stalo po válce v roce 1948/49 (např. povídky „Chirbet Chize“ a „Zajatec“ Jizhara Smilanského), i po válce v roce 1967 („Hovory vojáků“, „Střílíme a pláčeme”) a tato vášnivá sebekritika Izrael a jeho armádu nepoškodila. Naopak…!”

20.3.2009

Olser.cz