Společnost je rozdělena, už skoro na ničem se nedokážeme shodnout. Tedy až na jednu věc: zdá se, že většina česko-moravsko-slezského lidstva nenávidí Českou televizi. Důkazy na to ovšem nemám, sama ČT si nějaký průzkum nezadala, asi ví proč, vycházím jenom ze sledování sociálních sítí.

Ty se už delší dobu plní hlasy zoufalců, kteří se nedívají na televizi vůbec už roky (tvrdí oni), ba někteří dokonce přístroj potřebný k tomuto konání již vyhodili z okna (ve městě, zvláště v Chánově, z okna paneláků, na vesnici do požární nádrže; ale všechno možná jenom proto, že si chtějí koupit nový). Někoho opakovaně vytáčí provokující Václav Moravec a jeho publicistické Melody Girls (chápu, ale proč si kvůli nim hned dělat škodu?), leckteré otravují vskutku nepříliš vyvážené pořady, například zmanipulované besedy (proč tedy nevyužívají příkaz „exit“ na svém ovladači?), nebo pohádky neodpovídající těm klasickým hororovým údajně českým z pera bratří Grimmů (to se zase nejspíš vztekají ti, kteří sami nemají čas přečíst svým ratolestem pohádku dle vlastních představ).

Než na mě hodí sociální sítě

Pokud však mám mluvit za sebe, já jsem spokojený, já si Českou televizi ve formě uzákoněných poplatků budu dál ochotně platit (i když to nečiním kvůli ní), protože mě, ať tak či onak, obohacuje. Ještě však dříve, než se na mě vrhnou oponenti z oněch sítí, musím zdůraznit: mám rovněž řadu výhrad, následující řádky této úvahy proto berte jenom jako nabádání až doporučení především ekonomického charakteru.

Protože tohoto čistého vína si musíme nalít hned úvodem: drtivé většině této drtivé většiny nespokojených totiž ve skutečnosti především vadí „suma“ 135 Kč, za níž si představují nemorální platy vůdčích figur na Kavčích horách, milionovými prémiemi generálního ředitele počínaje.

Nuže uklidněte se. Rozhlasové a televizní poplatky, tedy i ty vaše, slouží podle zákona 348/2005 Sb. k financování všech médií veřejné služby. Povinnost platit koncesionářský poplatek mají fyzické i právnické osoby, které vlastní každý televizní a rozhlasový přijímač schopný příjmu jakéhokoli druhu signálu. Poplatek je tak vázaný na vlastnictví fyzického přístroje, vůbec nezáleží na tom, že jeho majitel Českou televizi nesleduje, platit budete tak jako tak. Koncesionářské poplatky jsou pro fungování státních médií nezbytné. Televizní 135 korun měsíčně je jedenznejnižších v Evropě.

Hvězda jménem Moravec

Je, málo platné, fenoménem domácí televizní žurnalistiky. Profík, to mu sotva kdo může upřít. Vsadím se, že jednou se na téma OVM budou psát disertační nebo alespoň slohové práce. Jako novinář ho obdivuji - a to dokonce dvakrát a navrch mu ještě projevuji vděk. Obdiv první: na své pořady přichází vždy dokonale připravený a argumentačně vybavený, jistě i s význačným podílem svých rešeršistů. Vždyť jen nedělní dvouhodinový publicistický pořad představuje ročně zvládnout několik desítek nejrůznějších témat a možná až stovku nejrůznějších osobností, osob, postav, figur a figurek naší domácí politicko-ekonomicko-společensko-kulturně-sportovní scény. Vždy připravený a schopný vyjádřit se bez nápovědy k čemukoli. Kdo z dalších na to ještě má?

Vždy si ví rady, sotva kdo ho zaskočí, a pokud snad ano – a právě tady jsme u toho obdivu číslo dvě. On to však není obdiv jako něco pozitivního, spíše úžas až šok, co všechno si VM dovolí, ať již to bylo z žižkovského vysílače (vysoko i nad Hradem, to dodá sebedůvěru a odvahu) a nyní tedy v závěsech své „kavčí“ moskytiéry. Dovolí navzdory tomu, co by měl a co dokonce učí. Jo, a ještě ten vděk: nebýt jeho pořadu, sotva bychom se my prostí voliči seznámili s takovým panoptikem jedinců, kteří nás čtyři roky na různých místech zastupují, za nás rozhodují a mnohdy nás svým konáním spolehlivě vytáčejí. Postavy, jimž jsme ve volbách dali důvěru, leč po zkušenostech a jejich výstupech v OVM, v nichž tak bezelstně odhalují svůj myšlenkový potenciál kombinovaný s do očí bijícím lpěním na funkcích, už příště dát nemuseli či spíše neměli.

Ale zpět k Moravcově funkci a jejímu pojetí. Encyklopedie profesí uvádí mj.: Moderátor se stará o moderování pořadů a relací, vytváří scénáře pro diskusní pořady a komentuje nebo vede diskuse během živého vysílání. Wikipedie navíc prozrazuje, že moderátor má být člověk, který kultivovaným způsobem příslušnou akci vhodně usměrňuje, někdy i sofistikovaně řídí. U dobrého moderátora se cení nejen vysoká úroveň mluveného slova, ale také jeho přirozená schopnost vkusným způsobem zasahovat do děje, důvtip, osobní šarm, dobrá pohotovost, umění improvizace i osobní noblesa a charisma. Tyto osobní vlastnosti jsou velmi důležité například při živém televizním či rozhlasovém vysílání.

Diskusi má vést objektivně. Kultivovaně usměrňovat, vkusným způsobem zasahovat do děje. Atd. A tady jsme u toho, čím Václav Moravec tak zcela není a proč jeho vystupování tak popuzuje. Díky odborné vybavenosti a připravenosti (mnohdy výrazně větší, než u přítomných spolubesedníků, zvláště tuctových politiků) ho jen tak něco nemůže překvapit. Což mu dovoluje celým nedělním pořadem a jeho hosty podle libosti manipulovat počínaje jejich nevyváženým výběrem (aby konečný efekt diskuse byl zajištěný již předem a vyzněl podle potřeby) a aby se náhodou (ne on sám, on to ví) veřejnost nedozvěděla, co by právě v tu chvíli vědět měla. Proto to skákání do řeči nositelům opačného názoru, okřikování oponentů, násilné odvádění od tématu pokud se vymkne požadované linii předem odsouhlaseného scénáře. A na straně druhé až servilní podporování názorů příznivců tábora opačného, tedy veřejnoprávního, dle popuzené veřejností tzv. kavárenského.

A ti druzí v jeho stínu

Co tak všem na vysílání ČT vadí, že nechtějí platit? Opakované připomínání skvělých starých českých filmů? Jenže ony dorůstají nové generace, které si tak hrdě uvědomují jací v nich tenkrát hráli Mistři, i když omedajlovaní komunisty. Někomu můžou vadit westerny, jinému romantika, ale nakonec si každý najde to své. Sotva kdo brojí proti skvělým zeměpisným a přírodopisným dokumentům, přenosům ze světových divadelních pódií, z koncertních sálů filharmoniků nebo pódií rockových skupin. Komu v tomto sportumilovném občanstvu může vadit celodenní vysílání z olympiád a návštěvy nejrůznějších šampionátů? Kteří rodiče nejsou šťastní za pár desítek minut nedělního ranního klidu, když televize baví jejich ratolesti.

Nic z toho, protože ve skutečnosti je za převažující neoblibou ČT jenom žurnalistika v podání pouhých několika jednotlivců z redakcí publicistiky, kteří se tím sice mohou zaměstnavateli zavděčit, leč vystoupit ze stínu „big“ Václava se jim přesto nedaří a před veřejností si jenom řežou větev pod zadkem.

Zcela mimořádně leze na nervy podivuhodně sebevědomý pan Rosí, student tří domácích vysokých škol, jenž přitom nebyl dodnes schopný prosadit (když už ho Česká televize živí) český název pro svůj pořad Newsroom - a jak by to naši vesměs málo chápaví nevzdělaní vidláci přivítali. Leč umí i pobavit, nejvíc se mu dařilo v době, kdy opakovaně závistivě prskal při zesměšňování několika denních pořadů patologicky pracovitého Jaromíra Soukupa na TV Barrandov, zatímco on, na TV Kavčí hory, dokázal akorát jednou týdně sesmolit svůj dvacetiminutový pořad, jenž k objektivní informovanosti přispívá málo a ke konsolidaci společnosti vůbec.

Žádnou veřejnou oblibu si nezískal ani prudce investigativní pan Wollner, smutná persona již téměř dvě decennia staré bitvy o budoucnost státní televize, včetně přítomného Rumlova spacáku a problému vytěženosti suchých záchodů. Současný šéfredaktor reportážní publicistiky ČT se dostal do povědomí veřejnosti i svým pisoárovým výstupem v průběhu vyhlašování cen Tý-Tý, kdy za soudružské asistence tří kolegů (jako znalec přesilové hry nechyběl ani pan Záruba) napadl fyzicky o čtrnáct let staršího bývalého generálního ředitele Balvína. A teď nabádá, odhaluje a poučuje.

Ke všeobecné nepopularitě iniciativně přispívá i paní Fridrichová od 168 hodin, nebo pořad Interwiev ČT24 s nadějně prospívajícím a v moderátorském kličkování zběhlým panem Takáčem či militantně vůči některým svým hostům vystupující paní Tvarůžkovou, dámou zřejmě se zbytkovými geny přímo po samotném Che Guevarovi, jež nyní ušní nápovědu z televizního velínu decentně skrývá pod svým novým multi-kulti karibským účesovým vodopádem.

Komunisti by jim to zatrhli

Na druhou stranu je ovšem třeba objektivně uznat, že vedení ČT (kdo ji vede, víme, kdo však v ní rozhoduje už ne) pocítilo jistou potřebu sebekritiky a z ní vyplývající následné seberegulace, což se z času na čas „realizuje“ oblíbenou hrou na škatulata. Tak třeba byla z naposledy vzpomínaného pořadu už před časem na méně škodící moderátorský post do Studia ČT24 přesunuta vůči některým jí nekonvenujícím hostům příliš nevyváženě zaujatá dermacolová pí Kroužková a podobný směr po ní nabrala i bůhví proč přeceňovaná pí Wittovská.

A vidíte, přesto i je všechny povinně sleduju, jsou pro mě takovým profesním lakmusovým papírkem: dokázal bys i ty, s vidinou podobných velice slušných až mimořádných veřejnoprávních novinářských bakšišů, dle potřeby ohýbat realitu, fakta upravovat či přímo zamlčovat, pravdu dle zadání vylepšovat? Ano, takhle se musíme učit i na chybách druhých, a zvláště oponentů. Nezapomínáme tvých cenných rad, Vladimíre Iljiči.

Ještě malé odbočení, když už jsme u výčtu některých jmen. Vzpomínáte, jak komunisté bojovali proti rodinkaření, jak na jednom pracovišti nemohl působit další rodinný příslušník? Ale máme kapitalismus, a tak to v ČT vypadá i takto: v jednom propletenci programový ředitel Fridrich, pí ex-Fridrichová, leč dosud stále ne Zárubová, ředitel přes hokej Záruba a pí ex-Zárubová, dnes Wittovská, To je ale pěkná rodinná scrummage, viďte Roberte?

Já si u České televize medím

Protože si umím vybrat, protože k nechtěnému (v poslední době je to zvláště až úmorná záplava kriminálních seriálů, díky nimž lze sice bez nároků na herecké umění snadno uživit rodinu, ale koncesionáře jinak většinou nudí) ani nesedám, jelikož díky té kouzelné všeovládající černé krabičce dokážu včas činit zásadní rozhodnutí. Například ještě notně před přestávkou opustit třeba nezajímavě se vlekoucí fotbalový zápas stejně jako nudnou divadelní inscenaci a odebrat se do kuchyně umýt nádobí. Od včera.

A naopak, jako bývalý atlet jsem vděčný za všechny výlety na Diamantovou ligu či jako lenoškový turista do jakýchkoliv světových končin. Ač původem necyklista trávím i čtyři hodiny denně u skvělých sportovně-zeměpisně-historických přenosů třeba z Tour de France. Na koncerty vážné hudby nechodím, ale Vídeňské filharmoniky si na žádný Nový rok nenechám ujít, stejně jako nabídnutou návštěvu La Scaly, Metropolitní opery či Colours of Ostrava. Vše za pouhých 135 Kč, i když, opakuji, nejsou to peníze na výplatu čt zaměstnanců. Ty za jejich práci sice živíme a odměňujeme také, jenže ze svých daní.

A co ty, fotbalový fanoušku? Taky lituješ? Vždyť za tento směšný obolus nepořídíš ani jednu vstupenku k stání kamsi na nekrytou tribunu – a s ČT máš takové pouze domácí fotbalové zážitky do měsíce hned minimálně čtyři. A vy manželé milující filmové umění: na společnou návštěvu kina by vám nestačily ani dva koncesionářské poplatky, zatímco v bedně máte několik dobrých bijáků každý měsíc. Za rok byste si takhle nenastřádali na dvě vstupenky do Národního, za dva roky na koncert zahraniční jazzové hvězdy či za pět let na návštěvu Metropolitní opery.

Ale abych už to svoje ekonomické mentorování hnal k nějakému rozumnému závěru, přiznám otevřeně, že všechny nešťastníky, kteří musejí – dle jejich mylného přesvědčení – obětovat své peníze tomuto proradnému médiu v podstatě chápu a budu vyváženě stát i trochu na jejich straně. Protože pro někoho je 135 Kč vskutku suma, s níž je třeba v domácím rozpočtu vážně počítat. Vždyť za ní lze pořídit třeba dva hamburgery (které hned následující den odevzdáte zpět do přírodního koloběhu) nebo půllitrovku rumu (z něhož vám bude rovněž celý příští pěkný den pěkně blbě). Zatímco takový zážitek z koncertu slovutné České filharmonie či z boje našich slovutných tenistek o světový titul vám něco uvízne ve vzpomínkách přece jenom na delší dobu.

No tak to zvažte a nenadávejte.