Zkusme si představit modelovou situaci. Významný politik bez jakýchkoli důkazů nařkne redaktora nejsledovanější komerční televize z práce pro konkurenční politický subjekt. Učiní tak opakovaně a dokonce je tak neomalený, že onoho novináře obviní, že za to bere peníze, doslova prohlásí, že pracuje v žoldu oné konkurenční politické strany. Své tvrzení ovšem nedoloží žádným důkazem.

Jak se tato modelová situace vyvinula v Nově dnešních dní, víme. Vedení televize se neohradilo vůbec, když tak učinil samotný redaktor – a ponechme teď stranou, jestli zvolil či nezvolil správný postup – vše se nakonec obrátilo proti němu a v televizi končí.

A teď si stejný model zkusme představit za ředitelování úplně jiného ředitele, jedněmi nenáviděného, jinými ctěného. Toho generálního ředitele, který býval obviňován – a opět ponechme stranou, zda právem či neprávem – z nadstandardních vazeb na některé politiky. Asi by se to odehrálo v problematickém sobotním one man show Volejte řediteli. Co by si politici obecně a onen neomalený nactiutrhač speciálně vyslechli, by si za rámeček rozhodně nedali. Čest televize by každopádně hájil ten nejpovolanější.

Pokud by se takhle zachovala hlava televize, asi by tak nemusel činit sám nařčený redaktor. A kdyby snad přece, dostal by od ředitele tak vynadáno, že by se ani nestačil divit. Ovšem za zavřenými dveřmi. Navenek musí firma zachovávat dekorum. Jakýkoli jiný postup, jako třeba veřejné plísnění redaktora a nedejbože jeho „odejití“ z televize, je pro pověst firmy zničující. Nikdo z ní už nesejme podezření, že před mocným politikem srazila paty a jde mu na ruku.

Přitom redaktora je za co vyplísnit. Jakkoli s ním lze sympatizovat, že se proti politikově nehoráznosti ohradil, když se pod otevřený dopis podepíše jako šefreportér televize XY, je to špatně. Aniž k tomu má oprávnění, hovoří i za podnik, nikoli jen sám za sebe.

Ale když ten, kdo měl mluvit, mlčí, a ten, kdo měl být zticha, se ohrazuje, musí celou věc – bohužel – řešit ten, kdo je mezi nimi. V našem případě šéf zpravodajství. A ten se nemohl zachovat jinak, než se zachoval. Redaktora musí nějak postihnout. Ve firmě, která má jistou hierarchii, si prostě nemůže pouštět každý ústa na špacír, jak se mu zlíbí. Všechno se už ale – bohužel – řeší před zraky udivené veřejnosti.

A jelikož dotyčný redaktor má svoji hrdost, raději odchází a televizní neštěstí je dokonáno. Proč televizní neštěstí? Protože Černý Petr, který patří Lidovému domu, zůstal na Barrandově.

13. 10. 2006, www.petrstepanek.cz