Nedávno se na stránkách tisku vedla dost vášnivá polemika nad historickou rolí Ernesta Guevary. A tím pádem spor o významu, rozměrech poselství Castrem vedené kubánské revoluce z roku 1959. Uplynulo pouze pár měsíců od kulatého výročí násilné smrti ikony radikálních levicových proudů (nejen) v Latinské Americe a stojíme před dalším, opět spíše symbolickým momentem, kdy se moci oficiálně vzdává Fidel Castro Ruz. Také jeho odcházení v důsledku dlouhodobé nemoci vzbudilo pozornost ve světových sdělovacích prostředcích. Se svou troškou do mlýna nemohla nepřispěchat ani zem, která si v těchto dnech připomíná „osudovou osmičku“ převzetí moci komunistickou stranou a která předákovi „Ostrova svobody“ udělila prostřednictvím své nejstarší univerzity čestný doktorát v právní oblasti.

Socialistickým Československem všelijak prokazovaná přízeň původně levicově nacionalistickému režimu Kuby (jenž se posléze radikalizoval) zmizela mávnutím čarovného proutku nové revoluce po roce 1989. Ve vzájemných vztazích došlo k naprostému ochlazení a hovořilo se dokonce o vyprovokovaném incidentu na půdě našeho velvyslanectví v Havaně. Nastal zlom ve veřejné prezentaci dříve neochvějného spojence. Nekritické popisy budovatelského zřízení vystřídaly jiné, bohužel dosud existující myšlenkové automatismy v hodnocení tohoto tuhého režimu.

Kolonialismem ovlivněný subkontinent – stejně jako třeba černá Afrika či jihovýchodní Asie – se stal ve 20. století dějištěm nepřímého měření sil dvou imperiálních mocností, USA a SSSR. Výsledkem byla právě mnoha Jihoameričany ostatně dodnes obdivovaná Castrova „perla Antil“. Celek původně nehezky nazývaný „cukřenka Spojených států“ proslul následně podporou ozbrojených povstaleckých skupin a počátkem 60. let, za vrcholu studené války, se bezmála stal rozbuškou války horké – globálního jaderného střetnutí. Je zároveň smutným faktem z moderních dějin regionu, že komplikovaný vývoj této rozsáhlé oblasti západní polokoule přinesl celou dlouhou řadu vysloveně nesvobodných režimů. Nad některými držely ochrannou ruku také USA. Dominantní mocnost světadílu nešetřila prostředky a leckdy čelila krajně levicovým náladám v regionu podporou diktatur s přímými fašistickými reminiscencemi.

Nynější mocenská „zaneprázdněnost“ Spojených států na Středním východě poněkud uvolnila situaci Latinské Ameriky a ta zažívá dynamický rozvoj. Ten je v našem prostředí velmi málo sledován. Nejvlivnější média povětšinou vycházejí stále z toho, co znají z dřívějška. Povrchně haní Kubu, anebo systematicky ostouzejí protibushovsky laděnou Venezuelu, zem obdařenou ropou (náleží mezi členy OPECu) s marxisticky orientovaným prezidentem Hugo Chavésem. Ačkoli jde o snílkovské přání, při přehlížení soudobých dějin stojí za to popřát nejenom domácím sdělovacím prostředkům, aby konečně stanuly bez otřesů na vlastních nohách.