Těsně před státním svátkem osvobození zdvihla se další vlna předvolební bouře v české sklenici vody. Šlo o rozvětvené reakce na zákeřné napadení prvního místopředsedy České strany sociálně demokratické Sobotky. Další agresivní projev primitiva, jenž se vyvalil z lidu. Připomnělo mi to „box po papuli“, kterak jadrní Moraváci nazývali barvitou lidovou zábavu zkraje 90. let, televizní podívanou Vox populi. Připomenu, že za mírný poplatek našinec vlezl do boxu, aby národu odkázal svá moudra. Některá mívala hlavu i patu, ale mnohdy ne. Proto box po papuli, jehož fyzičtější podobu si kdysi užili sociální demokraté sami mezi sebou, a to před lety při slavné podsedické fackovačce roku 1995.

Na odsouzeníhodný opilecký útok pěstí (mimochodem vedený bratrem místního zastupitele ČSSD), logicky nejrázněji reagovalo vedení největší levicové partaje. Oficiálně ukázalo na „spoluviníky“, rozdělilo tištěná periodika na hodná a zlá. Bílou a černou. Tiskový „apartheid“ nejspíš chvíli vydrží. Což je i projevem určité změny agitační taktiky, již si Lidový dům může svým způsobem dovolit, neboť triumf socdemokracie na konci měsíce nakrásně neodvrátí ani dvě Kubiceho zprávy. Těžko navíc nevidět příležitostný dvojí metr určitých sdělovacích prostředků.

Zdá se přirozeně absurdní tvrdit, že by vybrané sdělovací prostředky měly podíl na pěstním napadení exministra financí, vržení sklenice s utopenci, vypískávání partajních akcí nebo zapálení volebního stánku. Leč na druhou stranu je zvláštní, jak rozdílným loktem bývají začasté měřeny osudy předních představitelů pravice a levice. Krásně to vidíme na srovnávání oděrek Mirka Topolánka s hospitalizací Bohuslava Sobotky.

Jiří Paroubek byl kdysi Valtrem Komárkem překřtěn na buldozer české politiky. S gustem přízvisko popularizoval snaživý posluchač vojenského gymnázia minulého režimu, Mirek Topolánek, zasloužilý bojovník proti komunismu. Hodnocení však nebylo netrefné. Těžko si s předákem České strany sociálně demokratické spojit skromnost či uměřenost výrazových prostředků; vysloveně se předvedl po sněmovní prohře 2006. Jenže při analýze mediálních sdělení na tom většinou bývá nějak hůř než jeho protivníci.

Když si dovolený fotograf usmyslil zvěčnit malého Nicolase Topolánka, zasáhl jej ostražitý otec drtivým úderem. Novinář dostal ránu, až „vzal druhou o zeď“, nádavkem mu bylo tykáno a spíláno. Jinému žurnalistovi kopal tentýž titán do vozu a vyhrožoval smrtí, když byl zachycen s milenkou. Všechno mu vlastně prošlo hrozně rychle, zatímco Paroubek vyslechl důkladné, snahou podchytit nejnižší lidské vlastnosti motivované rozbory pisálků jen pro nóbl výbavičku svého novorozence. Což by se dalo přece (s trochou ironizovaného klišé) nazvat selektivním pokusem o „trest za úspěch“.

Skoro se chce říci filonacistické výroky ve spojení s pozvánkou Petře Edelmannové by mu teprve nikdo neodpáral, vztyčený prostředník jakbysmet. Odmítnutí sokovy podané ruky v závěru televizní diskuze už dávno zavál čas. Přitom donedávna předseda ODS vybraností svého chování pouze navazoval na starší mobilisace či zbabělé záhlavce jiného Miroslava téže strany. Na dalšího Míru – Miroslava „El Greco“ Kalouska, malíře boschovských vizí tzv. předstírané demokracie nebo řecké cesty českého hospodářství – své móresy jemné prstové manipulace pak přenesl. Ani jej za to blátem dlouho netahali, takže dnes se většinou jenom ví, že měl být „jednička“. Zato jakoby řada klíčových sdělovacích prostředků tiše tolerovala obskurní postavičky, jež si své sebevědomí zkoušely zvýšit v davu měnícím rozpálené ulice v jednu velikou vajíčkovou omeletu.

Paroubkovci se samozřejmě svým bojkotem vybraných titulů rozhodli vpravdě kontroverzně, jelikož v jistých kruzích své odpůrce zmnoží. Nicméně to přeci jenom vypadá, že tímto nepochybně zastrašujícím opatřením tahají za delší, takříkajíc kapitalistický konec... Neposkytování rozhovorů a odpovědí na otázky mohou navíc dost dlouho protahovat. Získali kýženou záminku, načež vracejí nejeden úder. Není to, v zájmu snahy o co největší objektivitu, též k zamyšlení nad případnou předpojatostí některých z ostrakizovaných redakcí?

Text je rozšířeným příspěvkem pro deník E15