Český film bojuje o svou materiální existenci. Činí to několika způsoby. Předně politicky – snaží se vylobbovat legislativní opatření, zákon, který by jim garantoval příjmy ze státního rozpočtu, za něž by mohla vznikat filmová díla. Taková podpora tu existuje ve formě Státního fondu pro kinematografii. Jeho funkce ani celkový objem peněz, které fond rozdává, se filmařům nezdají být dostatečné. Navíc Státní fond pro kinematografii v minulosti prokázal značnou problematičnost svého rozhodování. Kvůli nepokryté subjektivitě a nepotismu (někteří členové hlasovali pro projekty, na nichž byli sami účastni) před časem odstoupil i režisér Jiří Svoboda.

Filmaři se zjara pokusili pomoci prosadit novelu zákona, která měla peníze pro fond kinematografie získávat z nově zavedených povinných odvodů od soukromých podnikatelů v audioprůmyslu – televizních producentů či spíše investorů, distributorů, videopůjčoven atd. Podle této novely by soukromé televize platily určitý obnos do kasy fondu a ten by rozhodoval, kam peníze půjdou, na jakou filmovou tvorbu, na jaké dílo. To se nelíbilo budoucím poplatníkům, argumentovali tím, že by rádi ovlivnili finanční toky tím, že budou rozhodovat, na jaký český filmový projekt své peníze dají, a na jaký ne. Zní to logicky, možná natolik, že to byl jeden z argumentů, který přispěl k nepřijetí zákona (presidentovu vetu a jeho náhlednému nepřehlasování Sněmovnou) a vrácení stavu české kinematografie před něj. Filmaři se však pochopitelně svého tématu nevzdali, i proto, že v něm správně spatřují značné politikum. V Karlových Varech během letošního filmového festivalu řada českých politiků včetně premiéra Topolánka předběžně přislíbila zvýšenou podporu české kinematografii. Prý až do výše 400 mil. Kč ročně. Ve státním rozpočtu na příští rok se nakonec podařilo prosadit 100 mil. Kč jako patrně jednorázovou dotaci. Ale skutečné systémové opatření, které by nějakým způsobem uspokojilo české filmaře, je stále v nedohlednu. Politolog Michal Sedláček trefně charakterizuje postoje této zájmové skupiny:

„Většině producentů nejde zásadně o nějakou složitou koncepci filmové podpory, jde jim především o finanční prostředky. Přijmou takové řešení, které jim tyto finance zajistí. Čeští producenti však odmítají nést podnikatelské riziko a své projekty chtějí mít dopředu (před uvedením do kin) finančně pokryty z podpory státu, z grantů EU, z prodeje televizních práv, z příspěvků sponzorů (např. ve formě product placement). Nikdo z nich však si na dokončení filmu nepůjčuje od bank, nehledá soukromé investory a není jakkoli závislý na diváckém ohlasu.“

Mnohé hlasy z filmařského prostředí požadují, aby se na financování českých filmů podílela veřejnoprávní Česká televize. Ta to sice již tradičně a ve značných objemech činí, ale také ona si ponechává volnou ruku ve výběru témat a děl, která podpoří. Tak například značně negativní emoce vyvolalo loňské rozhodnutí nepodpořit z prostředků ČT nový film Alice Nellis. Filmaři se domnívají, že ČT je tu mimo jiné od toho, aby jaksi nárokově a automaticky financovala takové filmové projekty, které nepatří do kategorie ziskových. Opět ale nepřiznávají donátorovi pravomoc rozhodnout, kam, na jaký projekt své prostředky nasměřuje. A je vůbec otázka, zda do pojmu public service, tedy veřejná služba v médiích, o němž se tak dlouho, často a dosud bez valného výsledku diskutuje v odborných i laických kruzích, patří i financování původní filmové tvorby. A pokud ano, jak by případně mělo probíhat financování z koncesionářských poplatků, jaký by měl být rozhodovací mechanismus? Nehrozí v něm příliš subjektivity a svévole, vnucující lecjaká korupční podezření? Podobná slova přece stála i u kolébky neslavné televizní krize ze zimy 2000, také tehdy se hovořilo o tom, jak subjektivně se v ČT hospodaří s veřejnými prostředky…

Zdá se to být slepou uličkou. Cestu z tohoto bludiště teď hledá ministerstvo kultury, vláda, poslanci. Nebude to ale cesta krátká, ani snadná. Je totiž zřejmé, že taková cesta, kterou dláždil nepřijatý novelizovaný zákon o Státním fondu kinematografie, už je v dnešním stavu diskuse nepoužitelná. Chce to zbrusu nový systém přemýšlení o věci. A ten by měl být založen na obecné systémové změně, především na daňové reformě. Aby – jednoduše řečeno – se podnikání v oblasti kultury, a tedy nejen kinematografie – konečně začalo vyplácet. Jediný způsob, jak předejít nastaveným dlaním producentů, je snížit jim – a všem ostatním bez výjimky - daňovou povinnost do té míry, aby pro ně přijímání státních peněz prostě přestalo být výhodné. Bude ale mít tato nebo příští vláda dost sil, vůle a času, aby tento ořech začala louskat?

(Psáno pro Česká média)