Českými médii tento týden otřásla smrt pěti českých vojáků rukou sebevražedného atentátníka v Afghánistánu. Při vší úctě k památce zesnulých a bez sebemenší touhy cynicky snižovat cenu lidského života, se nemohu ubránit hodnocení, že téměř vše, co se v médiích těchto dnů na toto téma odehrává, je novinářsko-politický kýč.

Napadne to ostatně každého, kdo se začetl do láskyplného výlevu Petra Kamberského ve středečních Lidovkách, kde tento letitý kritik dnešní hlavy státu vynáší Miloše Zemana do nebes za jeho patetické vyjádření k onomu atentátu. Miloš Zeman ovšem takováto vyjádření užívá tradičně.

Vzpomeňme na září 2001, kdy po náletu na WTC prohlásil: S teroristy se nejedná, s teroristy se bojuje. Na pozadí kdejakých alibistických a v podstatě bázlivých reakcí většiny evropských politiků z toho tehdy Zeman vyšel jako titán.

Dnes použil téměř stejná slova a má jistě pravdu. V Afghánistánu a okolním regionu bují nebezpečí pro civilizovaný svět. Islámský fundamentalismus je zlo, které nemá omluvy. Že toto zlo zasáhlo pět Čechů v uniformě, je smutné. Nicméně čeští novináři – spolu s Kamberským – z tohoto smutného příběhu vyrábějí propagandistickou bramboračku.

Samozřejmě aniž by se hlouběji zamysleli nad dalšími odstíny věci, které sice třeba nejsou hned viditelné, ale mají nepominutelnou váhu. Předně: naši vojáci jsou v misích dobrovolně, je to jejich práce, jsou za ni placeni, jsou k ní cvičeni, znají rizika. Nejsou to „boží bojovníci“, nýbrž de facto četníci na cizím hřišti. To – opakuji – nijak nezmenšuje utrpení jejich pozůstalých, ale je to tak.

Dále: co tam vlastně všechny ty spojenecké armády celá ta léta pohledávají? Což se už dost nepoučily, že invazivní politika na tento region neplatí a islamistický fanatismus jen zhoršuje a přitvrzuje? Proč se bojíme otevřeně říci, že islám si musí své věci vyřešit sám, bez vstupu kohokoli cizího? Islám není jeden, jak vidíme dnes na vývoji v Iráku, dá se předpokládat, že se navzájem znepřátelené islámské frakce dostatečně zaměstnají vzájemnou půtkou a nemajíce společného „papeže“ a ideologii, není příliš pravděpodobné, že se v jednom šiku pohrnou na zbytek světa…

A když, tak opět hlavně guerillově, záškodnicky, teroristicky, jednotkově jako dosud. A tomu žádný Obamův mírotvorný nářek ani milióny eur z bruselské (údajně humanitární) kasičky nezabrání. Suma sumárum: kolem pěti zesnulých vojáků naše média rozjela nevkusnou mazurku, z níž je – opět – patrné, jak málo novináři myslí vlastní hlavou.

K věci se vyjádřil také předseda Svobodných Petr Mach. Řekl poměrně nevybíravě, byť věcně správně, že vojáci v misích jsou de facto žoldáci. Naše média jej zahrnula velmi primitivně do jednoho pytle s komunisty, kteří zase říkají, že bychom do těchto misí své vojáky posílat neměli.

Na stránkách deníků to vypadá náramně líbivě: Mach = komunista. Ale je tomu tak doopravdy? Z čeho čerpá Petr Mach své názory? A z čeho Vojtěch Filip? Jsou ty zdroje opravdu tytéž? Nic z toho jsme si v našich médiích nepřečetli. Novinářům stačí setrvat na povrchu, jít do hloubky znamená pochybnost, a tedy práci.