Na přebalu desky Humor Vlasty Buriana tehdy napsal, že si v Burianově luxusní vile podávali dveře i "nejpochybnější doboví prominenti s ne právě pokrokovou vizitkou (Baťa a jiní)". Novátorsky tím vymyslel žánr “denunciace in memoriam”. Vzápětí sice komikovo udání poněkud zmírnil prohlášením, že linie Burianovy komiky je "živou, stále inspirující součástí divadla naší socialistické přítomnosti". Tím ale soudruhům jen mezi řádky snaživě sdělil, že on sám je pro socialismus "všema deseti" – na rozdíl od Buriana.
Věděl režisér Kotek, koho se na Vlastu Buriana ptá? A věděl komikův synovec Milan Svoboda (který v pořadu rovněž vystupoval), že mu obhájce "socialistické přítomnosti" před lety udal strýčka z "paktování se s reakčníky a kapitalisty"?
Musel jsem se u televize štípnout, jestli se mi to náhodou nezdá. Nezdálo. Ptát se na Buriana právě Justa je přitom asi podobné, jako kdyby na konferenci hematologů promluvil o transfúzích jehovista nebo jako kdyby o demokracii řečnil Lukašenko. Pyramidální drzost? Hroší kůže převlákače kabátů? Závažné selhání režiséra pořadu při výběru respondentů? Nejspíš ode všeho trochu. Ale tady důkaz, jak rychle zapomínáme.
Nestálo by to ovšem za zmínku, kdyby to bylo poprvé. V roce 1999 natočila Olga Sommerová dokument O čem sní muži, pojednávající o složitém mužském vztahu k ženám (ČT ho zhruba před dvěma měsíci reprízovala). Vladimír Just zde široce pojednal svůj galantní obdiv ke “slabšímu pohlaví” coby k něžné inspiraci, životní vzpruze, milostnému objektu, předmětu obdivu… Jen pár měsíců před natáčením přitom došlo k události, která o jeho skutečném vztahu k ženám vypovídá víc, než za celá ta verbální cukrová vata.
V únoru 1998 Vladimír Just v klubu Divadla komedie vyprovokoval k rvačce herce Davida Matáska – podle Lidových novin v opilosti. To se občas stane. Jenže když Just v chlapském hospodském boji Matáskovi podlehl, nechlapsky to “neunesl” a vylil si vztek na jeho manželce Simoně. Matásek to později popsal těmito slovy:
“Když to skončilo, nebo já jsem alespoň měl ten dojem, tak jsem s manželkou odcházel do šatny. Pan Just ale šel za námi. V okamžiku, kdy jsem scházel dolů po schodech k šatně, do ní pan Just několikrát strčil. To už věděl, že je to moje žena. Řekl jsem mu totiž: ,Nestrkejte do mé ženy` a šel jsem dál. Když jsem se otočil, udeřil ji. V šatně se s ní pak tahal o dveře. Křičel na ni přitom `pojď ven´ a dokonce dveře poškodil.”
Simona Matásková pak v Reflexu Justovi napsala: “Zřejmě jsem Vám překážela (není divu, měřím 158 cm), tak jste do mě několikrát vrazil, přestože jsem Vás fyzicky ani slovně nenapadla. Když jste se vzápětí dozvěděl, že jsem manželka toho, se kterým se strkáte, dal jste mi ránu pěstí. Jste první muž, který mě uhodil...”
Udaný komik a zmlácená žena spolu zdánlivě nesouvisejí. Jenže podobné “maličkosti” v mediální krajině bohužel vytvářejí atmosféru, v níž už nikdo za nic osobně neručí. Jakoby zmizely veškeré mantinely. Včerejším udavačům nikdo neřekne, ať si dnes nepřihřívají polívčičku na slávě svých obětí. Hulvátům a zbabělcům nikdo nepřipomene, že by místo mudrlantského velebení ideálu božské Ženy měli radši koupit kytku a jít se omluvit zcela konkrétní ženě, které dali pěstí.
Vladimír Just je pro mně důkazem platnosti postmodernistického “Anything goes”. Možné je už prostě úplně všechno. Takže se nedivme, kdyby se ředitelem nově zřízeného Ústavu pro studium totalitních režimů náhodou stal Milouš Jakeš nebo Miroslav Štěpán.