V těchto dnech proběhly médii dvě zprávy mající až nepříjemně citelný společný jmenovatel. Deset let svého působení oslavila katarská televize Al-Džazíra. Televize, která přináší světu záznamy vystoupení Usámy bin Ládina a dalších teroristů. Televize, která nedává slovům terorista, agresor, pachatel, mučedník, oběť stejný obsah jako civilizovaný zbytek světa. K desátému výročí své existence si Al-Džazíra věnovala rozjezd globálního vysílání, kde se k původní katarské centrále připojila některá produkční a vysílací centra mimo arabský svět, například v Londýně. První vysílání londýnské Al-Džazíry legitimizuje svým interview dokonce britský premiér Tony Blair. Al-Džazíra na úvod své globální expanze říká, že jí jde o to, aby šířila alternativní pohled na muslimské otázky, než šíří jiná – vesměs západní - média, například televize CNN. Pokud Al-Džazíra má potřebu vytvářet a šířit alternativu, plyne z toho, že nepovažuje informování veřejnosti o svých zájmových tématech ze zdrojů typu CNN za dostatečné či pravdivé. To je ta první zpráva. Ta druhá je z Belgie, sídla Evropské unie. Rada belgických muslimů (místních muslimů je asi 400 tisíc, což je vzhledem k deseti milionům občanů docela znatelné procento) žádá o televizní vysílání, které by „vylepšilo obraz muslimů v očích veřejnosti“. A protože jde Belgii, sídlo EU a zemi s velmi nízkým prahem opatrnosti vůči extremismu (na rozdíl od sousedního Nizozemí, kde z důvodů náboženské a politické intolerance zavraždili například filmaře van Gogha nebo politika Fortuyna), zcela jistě jim bude vyhověno. V samém jádru Evropy tak začnou vysílat dvě televize s muslimským obsahem.

V téže době se děje ještě jedna televizní aktualita. Do života vstupuje televizní stanice F24, prý jakási francouzská obdoba (či opět spíše protipól) zpravodajské televize CNN. Hlavním rysem F 24 je opět její vazba na státní peníze a státní politiku. President Jacques Chirac doslova řekl, že „účelem F 24 je šířit do světa náš (francouzský) pohled na svět.“ A dodal: „Musíme zaujmout první místo ve světové bitvě obrazů.“

Obě výše uvedené aktuality z mediálního světa si říkají o určité vzájemné zhodnocení a porovnání. Když si odmyslíme ideologické různosti, které se nepochybně najdou mezi Francií a arabským světem, v obou případech jde na první pohled o média, která mají a chtějí šířit jakési oficiální názory na politické události. Jde o média placená především ze státních zdrojů a sloužící určitým oficiálním politickým cílům. Dříve se pro podobná média užívalo slovo propaganda, propagandistické médium. Dnes jako bychom se tohoto zprofanovaného slova báli, zejména v souvislosti se státní televizí francouzskou. Vedle toho nemáme nejmenší problém užít slova propaganda, když jde o Al-Džazíru nebo třeba o ruskou státní televizi, která nepochybně také splňuje požadavky kladené na propagandistický nástroj vládnoucí moci.

Když se krátce zastavíme u Al-Džazíry, jsou zjevně namístě obavy ze stále se zvětšujícího kulturního a ideového vlivu islámu a muslimských států směrem ke křesťanské Evropě. Proč ale tolik propadáme leckdy falešné politické korektnosti a v poloze verbální i věcné těmto novým myšlenkovým a politickým trendům zametáme cestičku? Není to občas jen falešná hra na humanismus?

Některé komentáře ke zrodu F 24 říkají, že i zde půjde o prostředek státní propagandy, jaký je vlastně v socialistickém režimu běžný. Máme s tím vlastní čtyřicetiletou zkušenost, podepřenou také poučenou skepsí: víme, že oficiální propaganda vnucovaná přes média málokdy opravdu zasáhne publikum tak přesvědčivě, jak si zadavatel – stát - přeje. Není proto důvod obávat se nějakého přehnaného vlivu F 24. Na druhou stranu je legitimní se ptát, proč vyvstal ten státem dotovaný požadavek produkovat a distribuovat „francouzský pohled“ na události? Není to průvodící jev snah o zvětšení prostoru pro volný pohyb francouzského kapitálu a geopolitických zájmů? A prostředkem je tu vyvolávání masové nedůvěry k „cizáckým“, především americkým zdrojům informací. I to byl jeden z poznávacích znaků studené války, pamatujete? Komunisté se obyvatelstvu nejprve snažili vštípit přesvědčení, že jim západní propaganda lže, a poté z toho dovodit, že celý západ je špatný. Kdo lže, ten krade. Jak prosté, milý Watsone.

V dané souvislosti se samozřejmě nabízí uvést pro srovnání příklad britské BBC. To je také mediální společnost původně zcela a dosud dominantně státní, nebo chcete-li veřejná, financovaná z veřejných prostředků. BBC také v mnoha etapách své historie sloužila jako nástroj k šíření „britského pohledu“. Mnohdy s velice pozitivními důsledky, například za druhé světové války nebo i v době války studené. Proto lze BBC jen těžko srovnat s danými dvěma příklady. Samosebou i ona dnes plní funkci exportéra „britských pohledů“, jenomže tyto „pohledy“ jednak nejsou zdaleka tak ideologicky vyhraněné a bojovně cílené, jako jsou třeba ty, které produkuje Al-Džazíra, jednak nemají ambici obracet na víru, nýbrž jen informovat.

V každém případě vyvstává otázka o povaze žurnalistiky provozované v podobných státních médiích. Můžeme vůbec ještě hovořit o žurnalistice, plní-li své propagandistické zadání? Kde je její výsostná kritická a kontrolní funkce? To je legitimní úvaha vztahující se ke všem propagandistickým televizím libovolného zabarvení a místa původu. A odpověď na ni rovná se míře důvěryhodnosti té které televize. Bohužel – často nikoli jejího skutečného dopadu na diváky a události kolem nich.

(Psáno pro Česká média)