12.12.2019 | Svátek má Simona


MÉDIA: Agitace nepatří na obrazovku

6.4.2006

Mimoparlamentní, tzv. malé politické strany si stěžují, že nedostávají na TV obrazovkách prostor srovnatelný se stranami parlamentními, tzv. velkými. Že je to diskriminace. Jejich optikou vypadá problém tak, že velké strany kdysi v počátku 90. let dostaly zdarma bonus spočívající ve faktu, že jejich představitelé byli ve viditelném čele transformačního politického procesu, a je lhostejné, na které straně či s jakou rétorikou. Že prostě tady určitá množina politiků převzala od komunistů moc, zformovali se do politických stran, a tím automaticky pronikli do veřejného mínění. Média, která chtějí oslovit veřejné mínění, logicky pracují s osobami veřejně známými. Jak v umění, tak v politice platí pravidlo „strachu z neznámého“. To by dnes rádi mimoparlamentní adepti politického výsluní změnili a nárokují si k tomu televizní čas.
Tento problém má hned několik rovin. Předně na televizním čase není a nesmí být nic nárokového, natož aby si to kdokoli vynucoval nějakou směrnicí či nedejbůh zákonem. Televizní čas je buď komerční komodita (v privátech), a ta je výhradně na prodej, a toto platí i pro pořady s účastí politiků: televize využívají jejich veřejné známosti a prodávají na ně reklamu. Privátním televizím se ale ve svobodné zemi nesmí přikazovat, co a jak mají vysílat, a to se týká v neztenčené míře politiků.

Nebo je onen televizní čas předmět veřejného zájmu, to platí pro ČT, která je placena z nepřímých daní, tedy z veřejných prostředků. Pak je namístě otázka, zda je ve veřejném zájmu také působení politiků a politických stran. Co se týče zpravodajství, je to jasné. Zprávu si zaslouží jen ten politik, který provede něco, co se týká celé společnosti, tedy zpravidla příslušník legislativy nebo exekutivy. Politik, který o sobě říká, že je politik, a dokládá to jen množstvím slov vypuštěných z úst, ještě nic pro společnost neudělal. Naopak, dožaduje se, aby tato společnost vzala jeho existenci a jeho ideje na vědomí a obdařila jej takovou důvěrou, aby se stal politikem skutečným, takovým, který bude pak hoden zpráv. Takový politický ochotník tedy těžko prokáže, že jeho činnost je ve veřejném zájmu. Tedy pokud se nezabývá v nějaké podstatné míře třeba charitou nebo jinou společensky ceněnou činností. Politika to však v jeho případě zatím být nemůže.

Přísně vzato, adept politického výsluní je vlastně prodavač vlastní důležitosti. Vstupuje dobrovolně na trh se slávou, mocí a zájmem médií. Chce prodat své zboží (svou tvář a své myšlenky) a za ně získat tržbu v podobě politické kariéry. Těžko mě někdo přesvědčí o tom, že politici slouží lidu. Stačí se podívat na Pavla Němce, a jste doma, ale to jen na okraj.

Politická strana stojící mimo parlament má všechny možnosti, stejně jako třeba filmový producent, sehnat si peníze na reklamní kampaň, upozornit veřejnost na své kvality a přesvědčit ji, že jsou vyšší, než kvality politiků stávajících. Ruku na srdce – při pohledu na naše politiky by to neměl většinou být zase takový problém.

Tím by ale také padla další výtka, totiž že zavedené politické strany mají na své kampaně vlastní finanční prostředky, a přesto dostávají v médiích čas zdarma. Optimální situace by nastala, kdyby si vždy, když nepůjde o události veřejného dosahu, politik a strana své mediální výstupy platili, stejně jako si jakýkoli jiný zadavatel platí reklamu na své produkty. Tento postup by byl svrchovaně spravedlivý, objektivní a měřící všem stejně.
Na druhou stranu, média sama přispívají k neblahé stávající praxi a dělají z politiků celebrity jaksi na svůj vrub. Což opět lze pochopit u privátů, sledují tím své obchodní zájmy. Navíc v takovém případě je i divákovi zřejmé, že nesleduje veřejná sdělení, de facto ale komerční reklamu – na politické produkty. Nic takového ale nenajdeme u veřejnoprávních médií. Pro politickou agitaci – a je jedno, zda z parlamentních, či mimoparlamentních úst – by v jejich vysílání nemělo být místo. Žádná politická agitace totiž není ve veřejném zájmu. Ve veřejném zájmu je kontrola těch, kteří se svou agitací dostali k výkonu moci. Není důvod jim tuto cestu zametat a pomáhat jim. Kterýmkoli.

Proto pokud by k něčemu dobrému mohla a měla vést ona stížnost mimoparlamentních stran na nerovné postavení na obrazovce, pak by to měla být skutečně rovnost. Neměl by tam agitovat nikdo. A bylo by po stížnostech.

3.4.2006

(Psáno pro server Ćeská média)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.