PL (Jakub Vosáhlo): V souvislosti s oznámením Jiřího Pospíšila, že se v padesáti letech chystá osvojit dceru Medu, se rozproudila docela ostrá debata o této právní možnosti nabytí potomků. Vy jste v ní sehrála docela důležitou roli. Čekala jste, že téma bude diskutováno takto intenzivně?

DK: Nevím, jestli je to debata nějak ostrá. Spíše fundamentální. Podobné zásadní demonstrativní případy by neměly jen tak potichu prosakovat společností bez povšimnuti a bez zvednutí zásadních otázek. Nejde o nic menšího než o to, že se maminky vzdávají svých miminek a předávají je někomu cizímu, někomu, kdo prostě chce mít doma vlastního mazlíčka.

PL: Občas mám celkově pocit, že tato „rodinná“ agenda je v poslední době, ať na straně zastánců tradiční rodiny nebo jejích odpůrců, diskutována velmi zapáleně. Máte pro to nějaké vysvětlení?

DK: Hlavně vůbec nemám ten dojem. Spíš je kolem těchto příkladů odebírání miminek maminkám ticho po pěšině. A když se zcela výjimečně někdo ozve s otázkou, jestli to tak je dobře, bývá umlčován nejhrubšími metodami. K vaší otázce musím ještě podotknout, že obrat „tradiční rodina“ mi zní jako exponát z nějakého etnografického muzea. Nejde přece o žádný folklór. Jde o to, že normální, poctivá, obyčejná, fungující a úplná rodina je tím nejlepším prostředím pro péči a výchovu dětí. A pro ochranu svých členů. Kdo má být tím „odpůrcem“ nejlepšího vynálezu lidstva i přírody, to teda nevím.

PL: Do jaké míry podle vás byla debata o tomto tématu zkreslena tím, že agenda „manželství pro všechny“ zjevně patřila mezi ty, které byly intenzivně podporovány americkou administrativou skrze „rozvojovou“ agenturu USAID?

DK: Ono je to ještě jinak. USAID byl jen jedním z nástrojů stoupenců pokrokářské ideologie, podle které nutné vytvořit nějaký nový krásný umělý svět, a k tomu je nutné brutálně rozbít, zničit, zpochybnit a narušit všechny dosavadní dobře fungující společenské struktury. Lidi, které připravíte o jejich základní životní opory, se pak budou těmto novým vládcům světa snadněji ovládat. Je dobře, že si nová americká vláda chce na tuhle chobotnici trochu posvítit.

PL: V senátu jste byla u toho, když několik takových iniciativ neuspělo. Je těžké odolat tlakům, které v tomto směru část občanské společnosti dokáže vyvinout?

DK: Tenhle princip funguje ve všech oblastech. Společnost i politika jsou ovládány několika dobře motivovanými a dobře organizovanými nátlakovými zájmovými menšinovými skupinami. Většina se skoro nebrání, protože vždy v jednotlivých případech zdánlivě o nic nejde. Jenže jednou si z masa společnosti ukousne malý kousek jedna lobbystická skupina, příště jiná. Vždy jde jen o kousek, ale nakonec zbyde z těla společnosti jen ohlodaná kostra.

Hlavní heslo, které zastánci jakéhokoliv „narovnávání práv“ sexuálních menšin pronášejí, je „férovost“. Jedna taková organizace se dokonce jmenuje „Jsme fér“. Ale dá se vůbec v tomto případě uvažovat o nějaké férovosti či dokonce nároku? Jim přece nikdo žádná práva nebere, oni chtějí privilegia. Chtějí výhody na úkor zbytku společnosti. Nakonec aby měl člověk mít ještě špatné svědomí jen pro to, že je normální.

PL: Vraťme se k náměstku Pospíšilovi. Jaký vzkaz takové jednání, tedy surogátní mateřství, které je v českém právu v podstatě ve vakuu, vysílá směrem k veřejnosti, tím spíše, že jde o bývalého ministra spravedlnosti?

DK: Podobných „celebrit“, které budou testovat obranyschopnost společnosti před excesy a které se tak budou snažit z excesů udělat novou normu, bude přibývat. Společnost má otupět a upadnout do letargie, kdy nebude už vadit vůbec nic. V tomto případě se po nás chce, abychom přijali jako normální obchod s dětmi a obcházení náročného procesu adopce a smířili se s tím, že maminky budou jen tak bez výčitek svědomí opouštět děti. A přitom máme ignorovat práva, city a emoce těchto maminek, jejich dětí a sourozenců.

PL: Vnímáte aktuálně tlaky na novou právní úpravu, která by surogátní mateřství a podobné aktivity legalizovala?

DK: Já jsem na toto téma nedávno uspořádala na parlamentní půdě kulatý stůl, ze kterého vyšel i sborník příspěvků objednat si ho lze třeba zde). O tomto trendu je nutné mluvit a upozorňovat na jeho rizika. A možná preventivně přijmout nějaké legislativní kroky. Varující je už terminologie, která se kolem těchto praktik šíří a je obsažena i ve vaší otázce. Každé dítě má svou matku. Ta je odnosila a porodila. Když dítě z nejrůznějších důvodů o svou maminku přijde, může se ho ujmout třeba teta, příbuzná, rodinná přítelkyně. Ta nová maminka, to je ta náhradní matka, skutečnou matkou navždy bude ta původní. A dnes se nám někdo snaží tvrdit, že opravdová maminka je jen nějakou surogátní náhradnicí, kdežto prý tou skutečnou maminkou je nějaký homosexuál, který miminko od jeho maminky nějakým způsobem získal.

PL: Byla jste, pokud vím, tento týden vysvětlovat svůj postoj u Martina Veselovského v DVTV. Jak to probíhalo?

DK: Bylo to celkem roztomilé povídání o tom, jak se někdo diví, že já se čemusi divím. Jenomže mě k ostražitosti vede zkušenost rodinné advokátky delší než 35 let a hluboké přesvědčení, že práva těch slabších, v tomto případě dětí, je třeba chránit víc než práva dospělých.