Děti, narozené v datu 7. března prý dostávaly v době První republiky vkladní knížku s vloženou stokorunou. Proto, aby se naučily hospodařit a také proto, aby věděly, v jak významný den mají narozeniny. Později se v hodinách dějepisu dozvídaly víc o člověku, který se 7. března 1850 narodil v Hodoníně. (I když v nedalekých Kopčanech dodnes stojí domek, na němž tabulka hlásá: Pod touto střechou narodil se první československý prezident Tomáš Garigue Masaryk. V Hodoníně žádný takový domek nestojí. Ten prý pravý byl zbourán a na jeho místě stojí budova střední školy. Kopčanští si svého rodáka ale nedají vzít, v Hodoníně prý byl pouze matrikován. Ani TGM nikdy nepotvrdil, že se narodil v Hodoníně, ale fakta o tehdejších farních obvodech spíše mluví pro Hodonín a historikové už přesvědčení Kopčanských zmařili).

Ať tak, či onak, datum 7. března je datem, které bychom si měli pamatovat. Po něm ale přišla další data a hlavně další události v životě toho dítěte: škola, stěhování, střední škola, později univerzita, seznámení s klavíristkou Charlotou Garigue v Lipsku a vše to další, co se můžeme dočíst v jeho životopise. Snad nejznámějšími milníky jsou Boj o rukopisy, později Hilsneriáda a pak veřejná činnost, včetně pozice poslance vídeňské sněmovny a po začátku Velké války odchod do Švýcarska. Poté pak anabáze od Ruska a vznik (1914) tamních československých legií, přes Spojené státy, Anglii, Francii až k 21. prosinci 1918, kdy přijel do nově vzniklé Československé republiky už jako její zvolený prezident.

Asi žádný životopis i s fotografiemi nemůže přiblížit, jakému respektu se první československý prezident těšil. Nebyl narodohospodář, na to měl další Muže 28. října-Aloise Rašína a Antonína Švehlu. Statistiky ale dokazují, že léta od poloviny 20. let 20. století byla pro naši republiku léty dobrými. Víme, že vše nemůže být připisováno pouze TGM, ale on byl tím symbolem.

Jako symbol byl také zvolen opětovně a opětovně prezidentem republiky. V roce 1935, v 85 letech, z této funkce odstoupil a o dva roky později zemřel. Neměl už vliv na další, pro naši republiku nedobrou dobu, ale mezi lidem se říkalo, že „pokud by žil Masaryk, Hitler by si na nás nedovolil“. Když byl jeho syn Jan dotázán, jak by jeho otec reagoval na mnichovskou dohodu, odpověděl: „Tata by řekl „Tož budeme sedlat!“. Byl to pak nejen Hitler, jeho šest let jsme sice se šrámy, ale přežili, byl to pak i Stalin a jeho následovníci. Masarykovy obrazy i citáty s pak objevovaly v roce 1968 i v roce 1989. Obrazů je bezpočet, sochy byly (některé vytažené ze studní, kam byly ukryty před Němci ) znovu postaveny a knih a citátů si můžeme přečíst přehršel. Ale říkají mám dnes, 35 let po roce 1989, stále ještě něco? Dovolávat se jmen slaných osobností je snadné, ale opravdu rozumět tomu, co nám zanechaly, to chce přemýšlet, uvažovat a také konat.

• Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější
• Iluze máme každý, ale je otázka, máme-li iluze někomu dělat, to jest lhát
• Nic není velké, co není pravdivé
• Cíl náš musí být určitý. Jen citem a intelektem se nedostaneme nikam
• Zejména malý národ má povinnost vychovávat si pokolení silné a mužné
• Opravdová láska k národu je krásná. U slušného člověka se rozumí sama sebou.
• Člověk bez národa byl by ničím
• Kritika není negace
• Škodit a překážet dovede i nejhloupější člověk

Tomáš Garigue Masaryk zemřel v ranních hodinách 14. září 1937. Krátce poté vznikla sbírka básní Jaroslava Seiferta Osm dní (vyšla i v roce 1968, 28. října ji autor podepisoval v knihkupectví na Národní třídě), která popisuje osm dní od úmrtí do pohřbu prezidentova.

V říjnu 1937 vydalo nakladatelství Orbis publikaci Poslední chvíle s TGM. Jsou v ní fotografie nejen prezidentovy-ty poslední, nejen ošetřujícího personálu, nejen oficiálních osobností, ale i množství lidí, stojících podél trasy průvodu v Praze i kolem trati z Prahy do Lán, kde je první prezident Československé republiky pochován.

A tady by mohla ta pohádka skončit. Vyprávění lidí, kteří Masarykovu dobu prožili, čtení dobových publikací a článků opravdu jako pohádka vypadají. Ale Seifertova sbírka básní končí slovy „Nad jeho hrobem stojí národ živý“.

Ten živý národ půjde za pár dní k volbám. Jaký vlastně je ten národ? Odpovídá více Masarykovu citátu „Škodit a překážet dovede i nejhloupější člověk“, nebo „Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější“ a nebo „Člověk bez národa byl by ničím“? Zanedlouho se to snad dozvíme.

Snad!