O novém logu pro české úřady jsem se dozvěděl z twitteru, nerad si zvykám na označení ixko. Pisatel se ptal: Už to někdo hejtil? Mně se to docela líbí. V průběhu dne jsem pak na stejný jev narazil ještě několikrát: určitě se to bude hejtit, ale mně osobně se to líbí.

Pro úplnost dodám, že jde o vizuální styl s jednotným motivem českého lva na rudém pozadí. Lev je podle heraldických pravidel stříbrný, ovšem pro tiskové účely se stříbrná barva znázorňuje bílou. Dílo studia Najbrt se mi velice líbí a hejtit ho opravdu nebudu.

Proč tedy sdělení neznělo asi tak, jako že „české úřady budou mít moc pěknou prezentaci svých dokumentů‟? To je otázka pro psychologa. Zřejmě se lidem nechte takto jednoznačně přitakat k něčemu, co vzešlo z oficiálních zdrojů. Kdo přitakává, je konformní a má lokajskou duši. Dlužno vzdorovat, vůči všemu a za všech okolností. Tak vidím princip onoho postoje.

Nicméně hejtění je ještě něco jiného. Vzdor je zdůrazněná odměřenost. Jsem svůj a nemusím hned skočit na každý předložený špek. Budete mít lvíčka na dopisních papírech? Pánbu vám ho přej, ale nechtějte ode mě, abych skákal radostí. Toto ovšem je daleko od skutečného hejtu. Ty se samozřejmě na ixku vyskytly, to odhadl citovaný pisatel správně. Tento dehonestační designový kýč českého lva podle studia Najbrt je dalším pokračováním trendu dehonestace státních znaků, symbolů a národního cítění. Srdíčko v ocase ovšem nemá kýčovitou chybu, abych jeden takový hejt jak bič ocitoval. Jakou váhu ale hejty mají?

Vědci zjistili (dovolte použít tuto mantru), že algoritmy sociálních sítí cpou do popředí negativní, až nenávistné příspěvky, protože přitahují větší zájem publika. Negace přitahuje. Na vaši veřejnou popravu určitě přijde víc lidí než na vaši svatbu. Toto zjištění ale nevyjadřuje reálnou váhu hejtrů, tedy autorů hejtů. Často slýchám v podcastech povzdech: zase dostanu naloženo. To bude hejtů. No a co? Budou hejty, je třeba si dát nohu za krk?

Komické je, že odsuzujeme algoritmy sociálních sítí, ale i vážná a respektovaná média si všímají hejtů, zveřejňují je a dalekosáhle nad nimi rozumují.

Jako například teď já. Zasloužím hejty na moji hlavu.

Abych tedy uzavřel úvahu pozitivně, uvedu nejblbější hejtovskou kampaň týdne, to když šéfredaktor Reflexu Martin Bratkovský napadl významnou novinářku Lucii Sulovskou za to, že jela do Ruska. A protože i jemu to asi přišlo příliš pitomé, nasadil všemu korunu zjištěním, že paní Sulovská pracovala pro Alexandra Vondru. Což je známý pravicový extremista s jasnou inklinací k fašismu. Případ dokazuje, že nenávistné hejty nepíší jen zapšklí anonymové schovaní pod vtipnými pseudonymy typu Poslední husita nebo Ropucha na suchu. Co k tomu dodat?

Nejlépe je řídit se prastarým arabským úslovím: psi štěkají a karavana jde dál.

Psáno jako Poslední slovo Lidovek.cz