Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho.
(Experientia optima rerum magistra est.)
(Gaius Iulius Caesar – 100-43 př.n.l.)
Všichni zajisté známe přísloví „Chybami se člověk učí“, které je jen laickou formou psychologické poučky „Záporné emoce mají funkci učení“. Nikdo není dokonalý, chybovat může každý, ale pokud má za povinnost být při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení anebo funkce maximálně pozorný a svědomitý, nemá právo na omyl. Takových profesních anebo momentálních postavení je celá řada – lékaři, stavitelé, strojvedoucí, řidiči z povolání i řidiči amatéři, prostě všichni ti, kteří svým případným omylem mohou způsobit škody na fyzickém anebo duševním zdraví, na majetku, obecně prospěšných zařízení apod. Je pozoruhodné, že zatímco vůči jejich případným pochybením bývají orgány činné v trestním řízení velice přísné, pochybení policistů, státních zástupců i soudců bývají velkoryse přehlížena, jako by snad jich se rovnost před právem netýkala. Jejich bezbřehá nezávislost přitom potlačuje nejen jejich sebekontrolu a zodpovědnost, ale i funkci učení z chyb.
Chybu mohou učinit zkušení lékaři i řidiči a pokud svým pochybením způsobí někomu škodu, újmu na zdraví anebo smrt, je jistě správné a spravedlivé, aby jejich následné potrestání splnilo individuální i generální funkci učení – tj. aby působilo výchovně pro ně samotné i pro ostatní profesně blízké osoby. U policistů, státních zástupců a soudců však tomu tak není, přestože i oni svým jednáním mohou způsobit vážné škody na fyzickém i duševním zdraví nedůvodně stíhaných anebo i nezákonně odsouzených a uvězněných osob, na jejich pověsti, rodinných, pracovních a společenských vztazích apod. Stačí už jen pouhé vedení domnělého provinilce v poutech, natož několikaleté trestní stíhání, nezřídka ukončené zprošťujícím rozsudkem. Těchto případů bylo v poslední době celá řada a statistika zprošťujících rozsudků je doslova alarmující. Jejich kázeňské anebo kárné postižení je totiž pouhou výjimkou, což je vzhledem k množství takto stíhaných i odsouzených lidí a vysokým částkám odškodnění za nezákonný úřední postup vysloveně zarážející. V demokratickém společenském zřízení přece nemohou být nedotknutelnou a nepostižitelnou společenskou vrstvou, protože tím se prolamují základní demokratické principy rovnosti a spravedlnosti, o které lidé usilovali již před tisíciletími.
„Lidé si vždycky žádali rovné právo, vždyť jinak by to ani právo nebylo.“
(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l; O povinnostech, Kniha II/12)
„Spravedlnost je základem států.“
(Iustitia regnorum fundamentum est.)
Politici ani zákonodárci si totiž neuvědomují, že svojí benevolencí k těmto profesím maří funkci učení z chybných rozhodnutí. Pokud se totiž za svá provinění nemusí obávat jakéhokoliv postihu, nemají důvodu k zamyšlení nad svými chybami, nemají důvod k jejich nápravě a stále znovu je opakují. Není to sice všeobecný jev, ale „příklady táhnou“ a pocit neodpovědnosti je pro některé mravně vyhaslé osoby opojný.
V Trestněprávní revui č.6/2014 byl uveřejněn článek „Kulhající trestní zákon“, ve kterém bylo poukázáno na jeho četné nedostatky. Na str.141 pak byl učiněn námět k uzákonění trestného činu „Zbavení osobní svobody z nedbalosti“ s tímto zněním:
„Kdo jiného z nedbalosti zbaví osobní svobody tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a uloženou mu podle zákona, bude potrestán…“ Nad výší trestu by se mohlo polemizovat a dokonce by mohl být i stejný jako trest nezákonně vykonaný, avšak v každém případě by měl být provázen zákazem činnosti, což by rozhodně splnilo individuální i generální funkci učení. Trestní řízení totiž není experimentální laboratoř, ve které se s chybami počítá.
Pokud by zákonodárci o této možnosti vážně uvažovali, zcela jistě by se v této společenské kastě zvedla vlna nevole. Rozumní, uvážliví, spravedliví, poctiví a slušní policisté, státní zástupci a soudci se však nemusí ničeho obávat, pokud se při svých rozhodnutích opírají o zákony, zdravý rozum, lidský přístup a nezpochybnitelné důkazy, a nikoli o bludné představy, fantazijní konstrukce a domněnky. Tak tomu však mnohdy není.
Nedbalostní způsobení těžké újmy na zdraví má pocitově (emočně) stejné důsledky jako nedbalostní omezení anebo zbavení osobní svobody. V demokratickém společenském zřízení si všechny profese musí být před zákonem bezpodmínečně rovny a není tedy sebemenšího důvodu k jakékoliv profesní benevolenci. Poukaz na soudcovskou nezávislost při rozhodování (a potažmo i nezávislost policistů a státních zástupců) je přitom jednoznačně nepoctivou argumentací, protože pod touto nezávislostí nelze spravedlivě rozumět aroganci a svévoli. Ostatně někteří soudci na své profesní nezávislosti až tak nelpí, o čemž svědčí občasné případy jejich korupce. Mnohokrát jsem také zaznamenal křivolakou argumentaci, že názor soudu je názorem právním, přestože nebyl opřen o jakékoliv ustanovení zákona. Poukaz na to, že názor soudu, který se neopírá o zákon, není názorem právním, ale mimoprávním a tudíž nezákonným, přitom pravidelně vzbudil u soudců nevoli. To už ale není projev soudcovské nezávislosti, ale svévole a zpupnosti.
„Zpupnost je nutno víc hasit než požár!“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)
Úvaha o trestní odpovědnosti za nedbalostní zbavení osobní svobody byla sice publikována již před osmi léty, avšak dosud žádného zákonodárce neinspirovala. Možná odbornou právnickou literaturu nečtou a možná i proto, že duchovním otcem nového trestního zákoníka byl samotný předseda Nejvyššího soudu, kterého ani nenapadlo zasáhnout takovým zásadním způsobem do tolik proklamované soudcovské nezávislosti a potažmo i do nezřídka dobrodružné činnosti státních zástupců a policistů. Přitom je nepochybné, že jejich trestní postih by rozhodně splnil onu individuální i generální zkušenostní funkci – tj. že v demokracii právo na omyl neexistuje a bezpodmínečně každý musí nést důsledky za výsledky své práce. Kdyby totiž i dělník v továrně soustavně vyráběl zmetky, záhy by si musel hledat jiné zaměstnání. Mnohým soudcům by taková změna zaměstnání jistě také prospěla; alespoň by si srovnali myšlení a začali se chovat jako normální lidé.
Tisíce každoročně těžce zraněných anebo i usmrcených lidí na silnicích si vyžadují stále přísnější postihy nezodpovědných řidičů – a přitom tisíce každoročně nedůvodně stíhaných lidí nechávají zákonodárce v naprostém klidu, přestože následky nezákonného úředního postupu jsou ne-li stejné, tak přinejmenším podobné. Proč tedy ta benevolence? Troufl by si snad kterýkoliv zákonodárce veřejně říci, že v tomto státě si nejsme před zákonem všichni rovni v právech i povinnostech? Co jsme si to nechali vnutit?
„V obcích se špatnými zákony spatříš špatné mravy.“
(Římský stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.;
Čtyřiadevadesátý list Luciliovi)
V Plzni dne 14.9.2022
JUDr.Oldřich H e i n