Kdysi jsme se pyšnili lidskými právy, z nichž to základní je právem na život. Prý každý lidský život je hoden ochrany. Jenomže dnes právě že vůbec. Potraty až do narození, když si žena zamane, i zabíjení těch, co stojí na té špatné straně, se dnes oslavuje jako velká civilizační vymoženost. A právě teď, v době okurkových prázdnin, přichází aktuální předvolební trhák – euthanasie jako nárok na smrt.

Jde o obrovské, složité, celospolečenské téma a já pevně doufám, že se o něm dlouze, poklidně a ze všech stran bude diskutovat. Hlavně se neunáhlit a honem neschválit nějaký polotovar, o němž média tvrdí, že uzákonění euthanasie podporuje většina společnosti. Bodejť ne – chceme ovládat své životy i svou smrt. Podporovatelé nemají zájem trpět, cítit bolest, být nemohoucí a závislí na jiných. Jsou přesvědčeni, že nemáme dost sociálních zařízení ani dost lidí ochotných nabídnout paliativní pomoc. Leitmotivem jejich volání je tvrzení, že „chci řídit svůj život a ukončit ho, když nebude k žití.“

Ach, jaké to naivní volání po ovládnutí vlastních životů. Nemáme-li dostatek sociálních lůžek, personálu a všedostupné paliativní péče, pak právě o zlepšení je třeba usilovat, nikoliv tyto nedostatky „řešit“ umožněním asistované sebevraždy. Proč pak zachraňovat sebevrahy, provozovat Linky pomoci v bezmoci a instalovat na ochozy věží a vysokých mostů zábrany proti sebevrahům? Vskutku je přijatelný jen život bez bolesti? Vždyť mnoho lidí s ní žije každodenně, tisíce jiných jsou odkázáni na pomoc druhých. A jejich životy přece jen proto nejsou méně hodnotné ani kvalitní. Mnohdy je tomu právě naopak.

Další otázkou je, jak problém uchopit právně, protože tenhle oříšek podporovatelům zjevně nedochází. Zahraniční zkušenosti totiž ukazují, že dříve či později dojde ke zneužití, ať do zákona vsuneme všechny možné právní pojistky. Zastánci volají po možnosti, aby se trpící pomocí medikamentů směl zabít, po ověření, že si to skutečně přeje. Jenomže tomuto oprávnění by muselo odpovídat svolení zdravotníkům nezasahovat, nepomáhat a neoživovat. Pak jsou ale zastánci jiné koncepce. Ti požadují beztrestnost pro toho, kdo vyplní dříve vyslovené pacientovo přání. Jenomže v takovém případě se dostaneme do konfliktu s právní zásadou, podle které se nikdo se nemůže vzdát práv, která mu teprve v budoucnu vzniknou.

Zrušíme-li tuto zásadu, přinese nán to beztrestnost pro toho, kdo smrt jiného aktivně způsobí. Vskutku chceme „právo na euthanasii“? Právo totiž produkuje nárok - v tomto případě právní nárok na smrt, vynutitelný soudně. Skutečně chceme, aby o smrti rozhodovaly soudy? Třeba o smrti všeho dítěte?

A pak tu máme „kluzký svah“ a riziko masového zneužití (jak si lze přečíst třeba v tomto článku). Stává se normou, že příbuzní přesvědčují své blízké k euthanasii, protože mají zájem o jejich byty a majetky; že zdravotníci nabízejí pacientům euthanasii, protože je levnější než nákladná léčba; že nemocní a staří volí euthanasii, aby nezatěžovali své blízké a sociální systém péčí, starostí a náklady na ně; že euthanasie se rozšiřuje na mladé osoby a jedince s problémy psychiatrickým a je řešením ekonomické bezvýchodnosti či zadluženosti. Tohle skutečně všechno u nás chcete?

Kdo je zdravý a mladý, bývá rezolutní ve svých přáních. Jenomže pyšná prohlášení v plném zdraví jsou něčím docela jiným, ryze teoretickým, a nikdo z nás neví, co nám přinese budoucnost. Nikdo není schopen dne odhadnout, jaká bude mít v budoucnu přání a touhy, jak se bude cítit a po čem bude volat.

Mluvme proto o tomto tématu. Pišme o něm. Zkoumejme ho ze všech stran. Nenálepkujme odpůrce jen proto, že jsou zdrženliví a opatrní. A nikdy není na škodu zlepšovat život jedinců v terminálním stádiu nemoci, posilovat a ekonomicky podporovat sociální oblast, hospice a paliativní péči. Protože umíme-li pomoci člověku na konci života odejít bez bolesti, je potřeba takovou možnost všude možně realizovat.

Pečlivě zkoumejme podmínky, situace, případy a okolnosti asistované sebevraždy, než přistoupíme k zákonné možnosti. Protože z možnosti se dříve či později stane právo a z práv zase nároky a z nároků pak soudy. Byli byste schopni rozhodnout o euthanasii svého otce, svého manžela, svého dítěte? Byli byste schopni ho zabít? A o to víc chraňme před tímto právem ty nejslabší, naše děti. Nedovolujeme jim řídit auta, volit, kouřit, pít alkohol nebo nakupovat nemovitosti. A teď jim chceme dát právo se legálně zabít?

Ach, jak lehké je zabíjet, když jde o životy jiných anebo když se nám to hodí. A kam se ztratilo právo ze všech nejdůležitější – právo na život za všech okolností, právo na život pro každého a pro všechny?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů