Pamatuji si, za jakých okolností jsem se dozvěděl o atentátu na Kennedyho (fotil jsem pro Svět v obrazech Jean Paul Sartra ve Stavovském divadle při premiéře hry S vyloučením veřejnosti), když srazili první Dvojče, volala mi telefonem kamarádka z Ameriky, abych si pustil televizi, takže druhé Dvojče jsem viděl v přímém přenosu. O konci papírových Lidových novin jsem se dozvěděl, když jsem byl s vnučkou Dominikou na výletě v Benátkách, na výstavě Biennale. Projížděl jsem si v mobilu zpravodajství a tam to bylo napsáno. Jaká nadávka mi proletěla hlavou už nevím, ale hned následující myšlenku si vybavuju. Platí to od prvního září. Na který den datum padne? Aha, bude to neděle. To znamená, že něco jako nekrolog napíše do víkendového vydání můj kamarád a spolužák z novinářské fakulty Jarda Veis. Má sobotu, vlastně víkendy, já pondělky.

Je ten Jarda ale klikař, táhlo mi hlavou. Může umnými slovy doprovodit tak historickou chvíli, jako je poslední vydání papírových Lidových novin, takzvaného printu. Jistě se najdou lidé, kteří tak významné vydání schovají jako historickou památku a Jardovo Poslední slovo udělá za slavnou érou tečku.

Tohle mi táhlo hlavou a fakt mě nenapadlo dřív než minulé úterý, že kliku mám vlastně já. Mohu napsat první Poslední slovo do čistě elektronických Lidovek! Deník se slavnou minulostí vstupuje do nové epochy. Děje se to, co se od konce devadesátek čekalo. Print končí a žurnalistika mění svoji podstatu. Všechny tištěné noviny, věhlasnými Timesy či Mondem počínaje po lokální Okrouhlický deník, přinášejí čtenářům informaci včerejších a ještě starších událostech. Internetový deník je k událostem přilepený, je do nich vrostlý, žije s nimi. Internetové Lidovky to dělaly už dřív. Sám jsem zvědav, jaké proměny je čekají. Jisté je, že nezůstanou, jaké jsou teď.

Do papírových Lidovek jsem přispíval dvacet let. Dokonce, připomenu kuriozitu, jsme se s Veselinem Vačkovem a Davidem Shorfem pokusili obnovit předválečnou tradici románu na pokračování a psal jsem den po dni román Ostrov pokladů. Obnovit tradici se nepodařilo. Zrovna tak se zhatilo moje první angažmá v Lidových novinách. Na jaře roku 1968 jsem podepisoval s A.J. Lihemem zaměstnaneckou smlouvu do chystaných Lidových novin. Měl jsem být, nesmějte se, zpravodaj pendlující mezi Londýnem, Paříží a Prahou. Taky z toho jaksi sešlo.

Začíná nová kapitola Lidovek. Jaký vidím smysl internetového deníku? Copak nestačí zpravodajský proud sociálních sítí? Kromě informací poskytují názory a osobní pohledy. Nepíše do nich každý. V tom je a vždycky bude jejich síla. Lidé nechtějí jen informace. Zajímá je názor, osobitý pohled a nebojím se slova autorita, aby se o ni mohli opřít, když je třeba. Moc bych si přál, aby se to internetovým Lidovkám dařilo. V tom bude jejich smysl.

Psáno pro Lidovky.cz