„Když se kácí les, létají třísky,“ říkali sovětští soudruzi i sám soudruh Josif Vissarionovič Stalin. Úsloví vlastně znamená, že „při velkých událostech se na malichernosti (drobnosti) nehledí“. Tím soudruzi „vysvětlovali“ svoje přesvědčení, že v rámci „boje za lepší příští“ je možné, a dokonce i vhodné na nějaké ty nevinné oběti nehledět. Revolucionář se nesmí nechat odvést od plnění svého úkolu, svého díla, své jedině správné pravdy.

To je potřeba říci předem, než se pustíme do vyprávění tohoto příběhu.

Ač se to zdá veřejnosti dosti nepochopitelné, skutečnost je taková, že dějiny druhého odboje, 1938-1945, jsou prozkoumané minimálně. A z mnoha příčin:

a) Dějiny československého odboje (1939-1945) jsou dodnes, jak se říká, kontroverzní. První a dodnes přežívající informace získal národ a media od protektorátní, tedy proněmecké propagandy. Tato propaganda byla postavená na poklonkování Němcům a zradě. Ve skutečnosti byla součástí plánů na likvidaci celého českého národa. Základem propagandy byla nenávist vůči odbojným Čechům, Benešovi a odporu vůbec.

b) Po roce 1948 komunisté převzali nacistickou propagandu, otočili ji o 180 stupňů (včetně pomluv E. Beneše) a klaněli se velkému Stalinovi. Vydávání Čechů za zbabělý národ mělo potlačit vzpomínku na skutečný odboj a psychologicky ovlivnit národ. Také bolševici se snažili vytvořit „nového člověka“, tentokrát jim prozatím „postačila“ likvidace mravních elit národa.

c) Obě tyto dvě diktatury měly podobný zájem, a to podsunout národu lež o české zbabělosti, udavačství a nutnosti vždy sklonit hlavu pod vládnoucí ideologií. Jde o praktické použití učení čínského vojevůdce Sun-c’ „Umění války“, kde se říká, že je nutno vést propagandu tak, abychom předem nepřítele morálně co nejvíce poškodili a snížili jeho sebevědomí. To se oběma totalitám celkem povedlo.

d) Po roce 1989 jsme prožili vlnu protičeské nenávisti, kdy byl od části německé a rakouské politické representace učiněn vážný pokus změnit výsledky 2. světové války a zpětně „uzákonit Mnichov“. Viz požadavky nepřijmout Československo a pak Česko do Unie, dokud nezruší poválečné, tzv. Benešovy dekrety atd. Po celou dobu, tedy od roku 1945, zde nebyl z politických důvodů žádný zájem objasnit historickou skutečnost. Je totiž zásadně jiná, než se traduje. Archivy byly obtížně dostupné a u politiků a mainstreamových medií o to nebyl zájem. Vždyť ani Lidice nemají žádnou skutečně na pramenném archivním výzkumu založenou monografii, byť vyšly spousty kvalitních dílčích studií a hodnotné memoárové literatury.

e) Dnes, kdy se na těchto materiálech pracuje, pokud chce někdo napsat solidní historiografickou práci, vyžaduje to hodně titěrné a zdlouhavé práce. Proto mnoho novinářů a „moderních“ historiků volí cestu pokleslého žurnalismu a propagandy. Jde často o kompiláty kompilátů z protektorátních a stalinských dob. To dá méně práce a přináší více peněz, pozvání na stáže na německé a americké univerzity atd. Líbí se to také „progresivistům, (neomarxistům) zuřivým bojovníkům proti „nacionalismu“, kteří chtějí rozpustit evropské národy a vytvořit z nich HOMO EUROPICUS

f) Když archiváři a historici začnou zkoumat dochované a dnes už konečně přístupné historické prameny, zjistí, že domněle známá historická témata jsou vlastně známa pouze povrchně, anebo vůbec ne. Historici a archiváři se často sami diví, jaké množství nové faktografie nacházejí během heuristiky, tedy objevování faktů, k domněle známému příběhu. Například heydrichiády anebo osudu Lidic.

g) Je zde přitom tlak - ze strany vládnoucí „pokrokové“ ideologie i z obyčejných zištných důvodů – pracovat tak, aby jejich dílo veřejnost zaujalo svojí skandální senzačností. Nejde o pravdu a historii. Hlavně je nutno býti zajímavým, extravagantním, dá se říci nejlépe provokativním hledačem nějaké nové PRAVDY.

Jak je známo, nejlépe se toho dosáhne tak, že autor pomluví slušné lidi, z lotrů udělá hrdiny, tedy že buď rovnou lže, anebo si „novátorsky“ upravuje skutečnost. V umění se tomu říká „umělecká licence“. Jak se tomu říká při popisování historie, kdy autor textu předstírá, že píše odborný vědecký text, nevím.

U méně obecně známých událostí se dá takto „alternativně“ pracovat celkem bezpečně. Malér je, pokud někdo tuto metodu použije na ikonickou, celému národu a světu známou událost, jako je vypálení Lidic a vyvraždění jejich obyvatel. Ne že by to nezkoušeli už dávno jiní. Třeba hlavní pronacistický kolaborant Emanuel Moravec. Ten vykládal, že za Lidice může vlastně „krvavý“ Edvard Beneš (adjektivum prvně použité E. Moravcem) a jeho „zrádcovská londýnská pseudovláda, plutokraté a Židé“. Bolševici pak také tvrdili, že za Lidice může vlastně Beneš proto, že chtěl pro sebe získat politické body.

Mimořádně alternativní pohled na protektorát a Lidice ovšem není jen pohledem „umělců“.

PhDr. Vojtěch Kyncl, PhD, vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd, dlouholetý student německých vysokých škol, umístil do knihy „Lidice – Zrození symbolu“ (Academia 2016) skutečnou časovanou bombu.

Pan doktor vytáhl diskutabilní a neověřenou informaci, o které tvrdil, že je „nová a neznámá“. A to tvrzení, že prý lidická žena Alžběta Doležalová udala svoji podnájemnici, židovku Štěpánku Mikešovou, rozenou Löwingerovou, buštěhradskému četnictvu. Obsahem udání mělo být, že Štěpánka Mikešová zatajuje svůj židovský původ, aby se vyhnula německým protižidovským opatřením. Údajně tak učinila pro osobní rozepře. Štěpánka Mikešová byla buštěhradským četníkem Evženem Resslem a jeho podřízeným Františkem Cábou skutečně zatčena a Resslem pak předána kladenskému gestapu. Němci ji následně zavraždili 17. srpna 1942 ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau.

Alžběta Doležalová, jedna z lidických žen, se v květnu 1945 vrátila z koncentračního tábora Ravensbrück s podlomeným zdravím a v prosinci 1946 zemřela na TBC v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči, aniž by alespoň na chvíli mohla opustit uzavřené infekční oddělení.

Kynclova kniha působila jako rozbuška dalších dějů. Česká televize, jak je jejím zvykem, se ihned chytila „nového zásadního objevu“ a dne 10.6. 2019 (den vypálení obce Lidice) v rámci již obecně pro neserióznost a často záměrnou skandalizaci „profláknutého“ pořadu Reportéři ČT odvysílala reportáž pana Mirka Petráčka s názvem „V předvečer tragédie“. A anoncovala jej jako „Smutný příběh židovky“, kterou prý udala jedna z lidických žen těsně před zkázou vesnice,

Předem řekněme, že po odvysílání pořadu podala obec Lidice na ČT stížnost na autory pořadu.

Tolik fakta současného děje. Z hlediska historie je zásadní to, že historik Kyncl nic nového neobjevil. Resslovo prohlášení z prosince 1945 o Mikešové a Doležalové a o zatčení jsou známy již od roku 1945.

Jistěže si jeho knihy a osočení z udání všimli i žijící Lidičtí a také jejich potomci. A začala mela. Obvinění z udavačství je tak silná káva, že se Lidickým nelze divit.

Do Pražského sborníku historického napsal polemickou studii o celé Kynclově knize Mgr. Vojtěch Šustek, Ph.D., „Lidice – historický symbol a skutečnost“. Ke kritice a interpretaci pramenů z doby okupace“. Ve studii rozporuje závěry knihy i některé její části. O knize Dr. V. Kyncla se také vyjádřil jeden ze známých specialistů na heydrichiádu Jaroslav Čvančara, který ostatně mimo ničím nepodložené obvinění paní Doležalové konstatuje že v knize je plno faktografických chyb a nesmyslů – viz Parlamentní listy: „Udání židovky v Lidicích? Archivář promluvil: Takhle to být nemohlo. Vážné chyby. Dobová fakta“ (viz zde).

Zásadní studii oponující nařčení paní Alžběty Doležalové napsal archivář Mgr. Vojtěch Šustek, Ph.D., také do odborné revue Slánský obzor, č. 25/2017:„Nepravdivé obvinění lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství“ (viz zde, PDF).

Nejprve je nutno objasnit, kdo je autorem oponentních textů ke Kynclově knize, jehož se pak pan Wollner z ČT pokoušel v diskuzi o věci dehonestovat a vydávat za „autora jednoho článku“. Vojtěch Šustek je autorem zásadní a významné edice německojazyčných dokumentů: „Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava“. Jen v prvním svazku této edice s rozsáhlým poznámkovým aparátem a úvodní odbornou studií je uveřejněno 137 německojazyčných dokumentů vzniklých buď v okruhu působnosti německé politické a policejní správy v Protektorátu Čechy a Morava, nebo v ústředních německých úřadech v Berlíně. Dokumenty, z nichž naprostá většina je odborně editována a zveřejněna vůbec poprvé, jsou opatřeny doslovným českým překladem a rozsáhlým komparativním poznámkovým aparátem z česko – i německojazyčných pramenů.

Druhý svazek této edice obsahuje denní zprávy Bezpečnostní služby říšského vůdce SS a dále dokumenty zobrazující výhrůžnou německou a kolaborantskou propagandistickou kampaň. Rád bych dodal, pro naše „publicisty“ a novináře, aby věděli, čí slova a názory vlastně neustále opakují. Z vedení protektorátu to byl největší kolaborant Emanuel Moravec, od roku 1942 předseda organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, povinně sdružující českou mládež ve věku od deseti do osmnácti let, jež vychovávala mládež v nacistickém duchu a loajálnosti k okupační správě. Počátkem roku 1942 se stal členem protektorátní vlády ve funkci ministra školství a lidové osvěty.

Organizovanou kampaň z okupační správy řídil SS-Sturmbannführer Martin Paul Wolf,který byl v letech 1942 až 1944 vedoucím IV. oddělení Úřadu říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava pro kulturní politiku a dohled nad médii. V rámci tohoto oddělení byla zřízena také skupina „Tisk“ (obdobná skupina byla zavedena i pro rozhlas, film, divadlo, písemnictví). Vedením skupiny „Tisk“ byl pověřen nechvalně známý fanatický nacista a „čechožrout“ SS-Hauptsturmführer Wolfgang Wolfram von Wolmar. Této skupině byl fakticky podřízen tiskový odbor jako součást protektorátního ministerstva školství a lidové osvěty, který měl na starosti cenzuru tisku. Oddělení dávalo každodenní pokyny cenzorům.

Svazek třetí knihy „Atentát na Reinharda Heydricha…“ vyjde v dohledné době a obsahuje devadesát, až na výjimky dosud neznámých dokumentů gestapa k dalším paraskupinám, které zde působily v době heydrichiády. V redakčním zpracování je rukopis čtvrtého svazku, který obsahuje přes 120 hlášení o vykonaných popravách. Kromě toho vydal V. Šustek monografii o rodině Petřkově a řadu dílčích studií k tématu heydrichiády.

Doporučuji našim novinářům a autorům různých článků na to téma, aby si doposud vydané svazky díla „Atentát na Reinharda Heydricha...“ (vydává postupně Archiv hl. m. Prahy v ediční řadě Documenta Pragensia Monografia) přečetli. A pak snad přestanou omílat cílenou propagandu německých nacistů a jejich tehdejších kolaborantů. Převzatou pak komunisty, líčící „udavačství“ Čechů a jiné nesmysly. Snad je přesvědčí třeba zpráva jednoho z vyšších úředníků pražského gestapa Heinze Pannwitze, vedoucího tzv. zvláštní vyšetřovací komise pro objasnění atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha. Ten o žádném hromadném udavačství nemluví, naopak konstatuje statečnost Čechů, kterou ovšem Pannwitz vydává za český šovinistický fanatismus. No, ale měnit názory, byť na základě faktů, to se moc nehodí, když jsme ty pomluvy do sebe soukali už od mládí, že?!

Kynclova kniha „Lidice. Zrození symbolu“ zpočátku nevyvolala ve veřejnosti velký ohlas. Odborníci však zareagovali. Odbornou oponenturu k nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové vypracoval V. Šustek a vydal pod názvem „Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové“ (viz).

V 25stránkové studii archivář Šustek na základě archivního výzkumu dokazuje, že historik Kyncl nenašel pro zločin udavačství, který údajně měla spáchat lidická žena Alžběta Doležalová na své židovské podnájemnici Štěpánce Mikešové, hodnověrné důkazy a dospěl k chybným závěrům.

Šustkova studie začíná: Dne 11. prosince 1945 podal štábní strážmistr Sboru národní bezpečnosti a velitel stanice Buštěhrad, okres Kladno, Evžen Ressl1) písemné hlášení odboru pro politické zpravodajství na ministerstvu vnitra ke dvěma událostem z června roku 1942, které se týkalo osudů tří obyvatelek Lidic... Jak se lze dočíst dále v textu studie, kde autor odkazuje na archivní dokumenty, se v době okupace buštěhradský četník (od konce války příslušník československého Sboru národní bezpečnosti) Evžen Ressl zaměřil na příběh dvou lidických žen: Štěpánky Mikešové, rozené Löwingerové, a Alžběty Doležalové, rozené Káclové.

V prosinci 1945, kdy Ressl psal své hlášení, nebyly československé úřady s objasňováním německého zločinu v Lidicích ještě u konce. Zatčení židovské obyvatelky Lidic Štěpánky Mikešové a její předání gestapu provedl osobně právě Evžen Ressl. V prosinci 1945 pak Ressl sepsal své účelové nepravdivé hlášení, protože se zřejmě tehdy obával obvinění z kolaborace a nadměrné služební horlivosti v době německé okupace. Jediným „důkazem“ o zločinu udavačství spáchaném podle Ressla Alžbětou Doležalovou, který předložil Kyncl, je tedy tendenční svědectví četnického strážmistra Ressla, jenž v červnu 1942 sloužil na stanici protektorátního četnictva v Buštěhradě. Četník Ressl sedm měsíců po válce podal písemné hlášení, že Alžběta Doležalová 2. června 1942 na četnické stanici Buštěhrad udala svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou jako židovku, která tají své židovství před německými úřady, a tím zavinila její deportaci do vyhlazovacího tábora Osvětim i její smrt. Takzvaný „důkaz o udání“ předložil četník, který ženu sám zatkl a předal gestapu!!! Při četbě Resslovy výpovědi zjistíte, že tehdy obviňoval Štěpánku Mikešovou, že zřejmě zavinila zkázu Lidic, protože po zatčení, dle Ressla, měla na gestapu ze msty udávat obyvatele Lidic.

K tomu bych jen dodal, že historik Kyncl v rozhovoru 7.2.2020 na DVTV vedeném Danielu Drtinovou, zřejmě drcen nečekanou reakcí jak Lidických, tak historiků, se uchyluje k podrazům, a dokonce nechutně naznačuje jakési „spolčení“ přeživších lidických žen. Které se prý „podivně“ nezajímaly o osud židovské obyvatelky Lidic Mikešové. Naznačuje, že „něco věděly“, ale tajily to. Proč prý se nezajímaly o osud Štěpánky Mikešové. Proč prý je divné, že Mikešová není na seznamu Lidických? Osud desítek lidí z Lidic – a hlavně dětí - tehdy nebyl znám. A docela reálně zde byla pravděpodobnost, že Mikešová byla zavražděna jako 80 tisíc dalších českých židů. A v seznamu obětí německé vražedné akce v Lidicích spáchané 10. června 1942 logicky chybí. Ten se týká události z 10. června 1942. Pokus „podezíravě se divit“ je naivně a nechutně hloupý. Kyncl se trapně snaží odvádět pozornost veřejnosti od skutečnosti, že bez důkazů obvinil lidickou ženu ze zločinu udavačství.

Pokračování