My lidé jsme zvláštní druh. Na jednu stranu jsme až absurdně hrdí na své schopnosti, na stranu druhou se někdy chováme jako malé bezmocné děti. Zejména v situacích, kdy neznáme řešení, nebo si vyhodnotíme, že věc ovlivnit nemůžeme, začneme se upínat na vlády, aby nás zachránily. U malého roběte se dá pochopit, že se ve chvíli, kdy se cítí ohroženo, vrhne se do náručí mamince, kde instinktivně hledá spásu, u dospělých lidí by se dalo očekávat, že se zachovají racionálně. Ale kdepak. V okamžiku krize zapomenou na všechny výtky, které do té doby adresovali vládním politikům a najednou jsou ochotni vzdát se svých práv a svobod a plně se svěřit do moci lidí, kterým by ještě včera nesvěřili ani křečka.

A politici to vědí, správě vyhodnotili, že kdykoliv se země dostane do potíží, začnou po nich jejich voliči vyžadovat, aby něco udělali a všechno napravili. Problémem je, že mnohdy nevědí, co by měli udělat. A někdy ani nic udělat nelze, probíhající události jsou vůči omezeným možnostem nás smrtelníků příliš velké a přírodní síly mocné. Jenomže – copak může nějaký politik říct: „S tím nic nenaděláme, musíme to holt nějak vydržet?“ Jistěže nemůže. Musí se tvářit jako odhodlaný vládce, spasitel svých věrných oveček a moudrý vůdce. To od něj lid žádá a proto cítí puzení NĚCO dělat. Je vcelku jedno, co, hlavně aby byl aktivní. A pokud se fakt nic rozumného dělat nedá a vůbec netuší, jak situaci řešit, začne se rozhlížet po okolí, co dělají jiní politici v jiných zemích a udělá to samé, co oni. Zapomene, co mu říkala maminka (Neopič se po Pepíčkovi, když skočí z okna, skočíš taky?) a okopíruje chování jiných politiků. Když to zafunguje, bude za hrdinu, když to fungovat nebude (což většinou nefunguje), může se vymluvit, že to dělali všichni. (Výmluva na okolí je v politice vůbec populární, kdykoliv chce nějaký politik zavést nějakou pitomost, najde si zemi, kde ji mají a důležitě na ni ukáže se slovy: „Tady to taky tak dělají, udělejme to stejně!“).

A lidé je v tom často podporují. Důvodem je patrně touha po nějaké spáse, a když neexistuje racionální řešení, upínají se lidé na akty iracionální. Stejně jako kdysi za bouřek zapalovali v oknech svíčky, v době sucha přinášeli zápalné oběti, stejně jako dodnes věřící pronášejí modlitby ke svým bohům a nosí jim květiny a pálí vonné byliny, následují dnes moderní lidé akty a rituály přinášené jim bezradnými, leč důležitě se tvářícími politiky s atavistickou vírou, že to přece MUSÍ pomoci (když jinou pomoc neznají). A když jim někdo řekne, že to fungovat nemůže, protože je to činnost nemající s příčinou problému žádnou souvislost, považují jej za kverulanta a nefunkčnost svých rituálů přičtou k tíži jemu. To on za to může, protože tomu nevěřil.

Když v roce 2020 přišla celosvětová pandemie covidu, ve skutečnosti se s tím nedalo vůbec nic dělat. Uvědomovali si to i mnozí lékaři, dokonce i náš tehdejší ministr zdravotnictví, Roman Prymula se v médiích vyjádřil, že si populace bude muset infekcí projít. Jenomže, bohužel použil výraz „promořit“. Naši hysteričtí politici v čele s Milošem Zemanem a Andrejem Babišem si to spojili se slovem mor a začali panikařit. A vyděšený národ s nimi, lidé se dožadovali záchrany a ochotně odevzdali svá práva a svobody politikům, kteří neměli ani znalosti, ani schopnosti a ani nějakou možnost šíření nemoci zastavit. Dokonce i opozice v čele s ODS (jestlipak se k tomu dnes hejtman Kuba hlásí?) bez protestů odevzdala absolutní moc vládě, kterou do té doby kritizovala a označovala za nekompetentní. Lidé se dokonce aktivně dožadovali omezení práv, předháněli se ve vymýšlení toho, co by se ještě mělo zavřít a na jak dlouho a nevadily jim ani protiústavní zákazy a omezení lidských práv.

Jistěže žádný lockdown ani jiné omezení ničemu nepomohl (dokonce je vidět určitá úměra mezi omezeními a počtem úmrtí – čím větší zákazy, tím více mrtvých) a logicky ani nemohl, jenomže politici museli NĚCO udělat a protože nevěděli co, okopírovali toho, kdo už něco dělal. A tím někým byla totalitní Čína. Za potlesku oddaných oveček zaváděli zákaz za zákazem a kdo se tomu vzpíral, byl jakožto heretik davem věřících v médiích lynčován.

Nepomohlo to, způsobilo to obrovské ekonomické i společenské škody, ale nic naplat, NĚCO dělat museli.

Jen co vlna hysterie okolo covidu pominula (samotný covid ne, ten je s námi stále a bude už napořád), vrátili se politici ke svému oblíbenému tématu a tím je globální oteplování. A i s tím přece musí NĚCO dělat.

Původně, ještě před 50 lety, to bylo globální ochlazování a dnes je to pro jistotu globální změna klimatu, protože ta mrcha planeta si mění teplotu, jak chce a neohlíží se na aktuálně platné pojmenování hrozby. Nicméně, je to báječná příležitost NĚCO dělat. Reálně samozřejmě nikdo neví co. A po pravdě řečeno, člověk je moc malý pán, aby s klimatem na planetě skutečně mohl něco udělat, nehledě na skutečnost, že na světě je okolo 200 států a aktuální náboženství klimatické změny praktikuje jen malá část z nich. Západní kultuře to ovšem vyhovuje, idea prvotního lidského hříchu, který přivodil zánik ráje a uvrhl celý svět, jak jej známe do údolí slz a utrpení je ve většině evropských zemí hluboce zakořeněná a myšlenka, že si člověk musí projít pokáním a utrpením, aby dosáhl spasení je mocnou inspirací pro evropské politiky.

Takže zde máme klimatickou změnu. Za tu samozřejmě může člověk (prvotní hřích, pamatujte na to) a musí se patřičně kát a držet půst a vůbec trpět, aby se vykoupil. Musíme tedy něco dělat – nevíme co, tak vymyslíme NĚCO, například zakážeme auta na benzín (ale jen v EU, do zemí v Asii a Americe je budeme vyvážet dál, tam to nevadí), omezíme lidem možnosti cestovat, zdražíme jim jídlo i bydlení, za peníze daňových poplatníků postavíme větrné a fotovoltaické elektrárny (jaderné ne, ty jsou z náboženských důvodů zapovězené, jako vepřové v islámu a judaismu). A to pomůže. Musí to pomoci, protože reálně nemůžeme udělat nic, co by pomohlo, tak se musíme upnout k víře, stejně jako naše prababičky k hromničkám a svatému Antoníčkovi.

A kdo s tím nesouhlasí a protestuje je kacíř a víte, jak se zachází s kacíři?

Domnívám se, že to můžeme my, voliči. Vyžadujeme po politicích, aby řešili i věci, které řešit nedokáží a mnohdy ani nemohou, protože jsou mimo lidské možnosti. Když by politik po pravdě řekl, že s tím nic udělat nedokáže, hned se ozve opozice, že ona to vyřešit umí a pravdomluvný politik přijde o voličské hlasy.

Proto navrhuji, abychom u voleb nevycházeli jen z toho, co politik slibuje zařídit a vyřešit, ale i z toho, co neslibuje. Protože mnohdy je lepší, když se o řešení věcí, které jsou mimo lidské možnosti, vůbec nesnaží. On je totiž nevyřeší, jen, aby se zalíbil davu, udělá NĚCO. A to něco nás bude stát peníze, naše práva a svobody a v krajním případě i zdraví a životy a přitom to vůbec, ale vůbec ničemu nepomůže.