LGBT: Jak se k tématu staví církev
Není to tak dávno, co média přinesla zprávu, že arcibiskup Nuzík zrušil pouť pro LGBT křesťany. Krátce na to se ve veřejném prostoru objevilo hned několik apelů volajících po liberalizaci nebo naopak tradicionalizaci církve. Potřebuje se tedy církev posouvat více k liberálním či naopak zpátky ke konzervativním hodnotám? Jsou teze či pravdy, které křesťanství zprostředkovává, nadčasové a věčné? Nebo musí spíše flexibilně reagovat na výzvy, které okolní kultura přináší? A nemělo by být dokonce samo onou avantgardní silou, která staví před okolní svět výzvy?
Když jsem před více než 10 lety spoluzakládal místní ostravskou skupinu Logos, společenství pro LGBT+ věřící, pokusil jsem se vzdorovat liberálnímu mainstreamu této komunity mottem: „Vítáni jsou ti, kteří věří, že stejnopohlavní svazek může být posvěcený Bohem, i ti kteří tomu nevěří“ (parafrázováno). Církevní diskurz posledních zhruba 30-40 let je poznamenaný kulturní válkou mezi konzervativci a liberály mimo jiné právě v otázce legitimity LGBT+ svazků. Výsledkem této války je fakt, že významná část veřejnosti mimo církev se stala tolerantní vůči LGBT+ problematice. Ovšem zároveň i fakt, že bojová fronta války mezi insidery se v podstatě vůbec nepohnula. Jde dnes o „zamrzlý konflikt“ a většina praktikujících křesťanů, jak konzervativních tak liberálních, zůstala na svých pozicích.
Nejen vně církve, ale také uvnitř církevních struktur však působí i skupiny které se únavným kulturním válkám vyhýbají: Jsou to některé proudy tzv. charismatického hnutí a - méně známější - hnutí tzv. emerging church. Mezi „emergers“ převažují lidé věřící v posvěcenost zmíněných svazků, mezi charismatiky spíše lidé věřící v nelegitimnost stejnopohlavních svazků (ovšem nezdůrazňujících tento aspekt). Analogii bychom mohli hledat mezi vztahem charismatických katolíků a charismatických protestantů. Jelikož jsou obě skupiny věroučně spíše konzervativní, považují svá učení o struktuře církve (eklesiologii) navzájem za chybné. „Udělaly“ však stejnou spirituální zkušenost, pročež se navzájem respektují jako bratři a sestry.
A zde lze vidět prostor pro vzájemné přijetí konzervativců a liberálů v otázce LGBT. Toto „jiné křesťanství“ či „církev třetí cesty“ nabízí něco jiného než liberalizaci či naopak tradicionalizaci. Nabízí otevřené dveře a přijetí všem hledajícím. V některých existenciálních otázkách došli prostě křesťané k odlišným závěrům, mimo jiné i pod vlivem dnešního vědeckého poznání či lidskoprávních civilizačních důrazů.
Vrátím se nyní trochu do minulosti. Jeden z projevů křesťanského probuzení v komunitě gangsterů a narkomanů byl popsán v dnes již kultovní knize Dýka a kříž. Tajemství tohoto úspěchu nespočívalo v jalových kulturně válečnických bitvách, ale v přiblížení se lidem v jejich prostředí. K duchovnímu poznání docházeli tito lidé poté, co sami osobnostně dospěli, nikoliv tehdy, když je někdo indoktrinoval teoretickými poučkami. Proto se také analogicky v dnešní době s neúspěchem potýkají - zejména v americkém prostředí - křesťanské tábory zaměřené na uzdravování z homosexuality: Rodiče se snaží své dospívající LGBT+ teenagery motivovat ke změně, ovšem ti na to reagují vzdorovitě, jelikož prožívají první pubertální vzplanutí a hormony se v nich bouří. Na straně druhé, dnešní zavilá liberální reakce spočívající v plošných zákazech terapie homosexuality (a v negaci charismatického křesťanství) v některých západních státech přináší opačný extrém: Více jsem o tom psal zde.
Měla by se tedy církev liberalizovat nebo ne? Mám za to že liberální i konzervativní myšlení mají v křesťanství své místo. Ve zdravé církvi i v životě s Bohem je každá situace v podstatě jedinečná, vyžadující a podporující spíše osobní vztah s Bohem než mustr předchozích zkušeností. Konzervatismus může z obhajoby nadčasovosti lehce sklouznout k pohodlnosti zajetých kolejí a ke stavění pomníků dřívějších zkušeností. Paradoxní slovní spojení „liberálně konzervativní,“ používané například v programech některých pravicových politických stran, tak může mít své místo i v církvi. V určitém slova smyslu se tedy církev má znovu a znovu liberalizovat, zatímco v jiném slova smyslu se má neustále vracet k nadčasovým živým vodám shůry. A nebo téma ideologie a rozsuzování některých biblických tezí odložit až do - řečeno s klasikem - „onoho dne.“