Rád bych se několika poznámkami vrátil k redakčnímu článku „Léková nezávislost na Číně se prodraží. Česku i Evropě“, PRÁVO 3.3. Naprosto souhlasím s redakčním textem a varováním ředitele BIS, že jde o velké bezpečnostní riziko být ve strategických komoditách závislí na Číně. Ale řekněme si, jak jsme se do této situace dostali. Vzpomínám si na slova ředitele jedné z největších českých nemocnic, který říkal: „Deset let mi protikorupční organizace kontrolovaly všechny nákupy, zda nakupuji za nejlevnější ceny. A tak jsem během těch deseti let přenesl všechny nákupy do Číny!“ Připomínáme si tím protikorupční hysterii v prvním desetiletí tohoto století a přiznejme si, že pod veřejným tlakem protikorupčních organizací nikdo nemohl jednat jinak. Trochu jsme tehdy s vaničkou vylili i dítě.

A také samozřejmě tlak ekologických organizací a občanských iniciativ. Někdy až rigidní zelená politika uplatňovaná mnoha evropskými vládami a Evropskou komisí vytlačila výrobu zatěžující životní prostředí pryč z Evropy. A jak správně v článku poznamenává europoslankyně Kateřina Konečná, „přijímáme dokumenty, kterými více a více omezujeme subjekty v tom, co mohou vyrábět v Evropě“ a dodává, že „řadu té zelené legislativy při případné výrobě léků nedokážeme splnit“. Ostatně, na stejné stránce v PRÁVO je text s názvem „Proti gigafactory vytáhl do boje spolek Za klidný život“.

Ano, takhle jsme si občany vychovali. Nazývá se to „nároková společnost“. Elektroauto ano, ale výroba baterií ne. Elektřina ano, ale uložiště jaderného odpadu ne. Léky ano, ale výroba v Asii. My v Evropě chceme přeci mít čisté životné prostředí a klidný život. A ještě k tomu zachraňujeme klima. A situace se nelepší, ale zhoršuje. Evropská modla Green Deal je závislá na dovozu solárních panelů z Číny a klíčové komponenty pro elektromobilitu dovážíme – také z Číny.

V roce 2001 jsme přijali Čínu do Světové obchodní organizace, čímž jsme jí pomohli k dnešní obrovské expanzi. Vzhledem k tomu, že Čína nikdy zcela neplnila licenční a patentová pravidla ostatních členských států, mnozí politici to dnes považují za strategickou chybu.

Zpravodajské služby se obávají i potenciální vydíratelnosti v případě rozpoutání nějakého konfliktu, kdy by Čína mohla využít své strategické pozice k nátlaku vůči dalším zemím. Politici samozřejmě takovému případnému vydírání nesmí podlehnout, ale bohužel, podlehnout mohou pacienti, kterým budou chybět léky.

Respektuji, že Česko navazuje na politiku ochrany lidských práv ve světě, kterou v devadesátých letech uplatňoval Václav Havel. Podotýkám však, že když Václav Havel vítal v Praze dalajlámu, byla Čína zaostalou rozvojovou zemí s mnoha vnitřními problémy, která si nemohla dovolit proti takové politice protestovat. Situace se však za posledních třicet let výrazně změnila, a jak jsme si popsali, strategickými dodávkami drží Čína evropské země doslova pod krkem. Respektuji, že se někteří čeští politici zabývají ochranou občanských práv Ujgurů či Tibeťanů v Číně. Mrzí mne ale, že se se stejnou intenzitou nevěnují ochraně pronásledovaných křesťanů.

Čína je jiná civilizace a má jiné vnímání našich civilizačních hodnot. Dokud se nezbavíme životní závislosti na strategických dodávkách z Číny, měli bychom odpovědně zvažovat naši politiku vůči této zemi. Za vzniklou situaci naprosté závislosti, až vydíratelnosti, si totiž můžeme my sami.

Článek nejdřív vyšel 6.3. v Právu