Nikoli v přeneseném smyslu tohoto slova, že kdosi dojel na svoje pomýlené rozhodnutí, protože tím bychom se snadno dostali k politice. Píši o dojíždění jako o pohybu z bodu A do bodu B, nejčastěji s cílem dorazit do zaměstnání. Býval jsem jistou dobu pravidelným dojíždějícím, dnes už tak činím podstatně méně. Z vesnice nedaleko Prahy jsem autobusem dojel na konečnou metra a odtud pokračoval do centra.

Použité dopravní prostředky umožňovaly porovnávat. Druhý z nich, metro, je rozhodně pozoruhodný svou rychlostí, protože nemá v cestě překážky. Výhodou autobusu je zase možnost sledovat okolí, i když nutno přiznat, že poblíž Prahy neskýtá pohled právě přitažlivý, když silnici lemují velké haly, nikoli nepodobné hangárům, a pokud se objeví pole, je to obrovský kdysi družstevní a teď zase družstevní lán. Byly doby, je to dávno, kdy tam cestující mohli zahlédnout různé tvory, obvykle zajíce, bažanty, občas i vysokou. Dnes jsou to opravdu jen lány, jejichž barva se mění s ročním obdobím. I přes nepovzbudivost výhledu však autobus poskytuje snadnou možnost chovat se společensky správně.

V rádcích o takovém chování se totiž dočteme, že není zdvořilé ulpívat na osobách v našem okolí dlouhým pohledem, řekněme jednoduše civět na ně. Jak naznačeno, v autobusu lze hledět z okna, i když to není nic moc. V metru si za chvíli přečteme pár reklam a co dál? Nemáme civět, takže nejednou bloudíme zrakem po informaci, kolik má vagón míst k sezení a k stání, občas bezmyšlenkovitě skutečně civíme na tmu za okny, kde se trochu míhá jakási šeď stěn tunelu. Někdy přemýšlíme, ale navenek se to od předchozího stavu neliší.

Pak je další možnost, jak se zabavit, což jsem prožíval před lety. Na konečné se cestující usadili, mnozí sáhli do tašky a otevřeli denní tisk. Velmi často to byl tehdy oblíbený Blesk; nevím, jak je na tom dnes. Nebyl jsem fanouškem uvedeného listu, ale od dětství jsem čtenář, a tak jsem díky své dalekozrakosti mohl nahlédnout do stránek v mém sousedství. Vím, nesluší se to, také jsem pokukoval opravdu po očku, rozhodně jsem se nenakláněl sousedovi přes rameno. Ale necivěl jsem na okolní cestující. Nemilé bylo, a stávalo se to, že jsem našel přece jen zajímavější článek a najednou se stránky složily, zmizely v tašce a s nimi majitel. Příběh jsem měl přečtený jen zčásti. Ostatně podobné to bylo v rovněž tramvaji, když jsem stál nad čtenářem. Někdy jsem četl text i vzhůru nohama. Není to těžké, ale jde to pomaleji. Musím však dodat, že pro situace, kdy nebylo čtivo takto po ruce, jsem míval v aktovce vlastní četbu, ne zrovna strhující – vědecké články.

Vývoj nelze zastavit, jak se shodují odborníci i laici. Poznal jsem to právě při dojíždění, ovšem proces to byl plíživý. Postupně začaly noviny mizet a cestujícím se v rukách objevovaly mobily. Tam je se čtením konec, je to drobné, míhá se to. Dnes je to už tak daleko, že jak v autobusu, tak v metru má mobil v ruce skoro každý. Občas odhaduji svoje nejbližší okolí, to je osm, deset osob, a vychází mi skoro stejný počet mobilů. Já statistiku kazím, mobil mám schovaný. Nemám Facebook ani jinou podobnou vymoženost, jen telefonuji či píši SMS a mobil je tudíž používaný jen sporadicky. Rozhodně se však tištěné slovo k mé lítosti vytratilo z veřejné dopravy; musím vozit vlastní čtení.

Nedávno jsem na konečné metra dosedl, vlak se rozjel. Nebyl moc plný, rozhlédl jsem se, což udělá každý z nás, ovšem necivěl jsem. Nepopírám, že jsem o trochu déle utkvěl na tváři docela pohledné mladé dívky, ale pak jsem se věnoval reklamám. Vánoční nabídky jsem prošel rychle, jsme s manželkou ve věku, kdy už dárky moc nepotřebujeme. Následovalo další letmé (necivět!) panorámování vagónu a vidím, že dívka nedržela očekávaný mobil, ale v levé ruce pudřenku se zrcátkem, a pravou nanášela štětečkem pudr na tvář. Není to zrovna běžná činnost, tedy v metru jsem jí dosud nepozoroval. Zrak jsem odpoutal s jistým úsilím, to víte, zvědavost. Po chvíli další pohled – právě se řasám dostávalo černi, následovalo obočí. Dívka pracovala naprosto soustředěně a systematicky. Budilo to dojem, že tak nečiní v metru poprvé. Podíval jsem se kolem − a mobily nikde. Buď ležely nečinně v klíně, nebo zmizely v taškách či kapsách.

Podívaná pokračovala, byla to prostě lekce make upu v místě pro tuto činnost přece jen méně obvyklém. Nepopírám, že jsem chvílemi také civěl a prohřešoval se proti společenským zásadám, ale přesvědčil jsem se, že opravdu nejsem sám. Civěli mnozí. Projeli jsme několik stanic, na řadě byla zrovna decentní rtěnka, a pak, jak před staletími napsal slavný římský básník Publius Ovidius Naso „finis coronat opus“, konec korunuje dílo. Tváře díky dalšímu preparátu lehce zrůžověly, načež kosmetické náčiní zmizelo v malé taštičce, která se ponořila do útrob velké elegantní tašky, kde mohl být stejně tak nákup, jako třeba nějaké listiny. Měl jsem dojem, že tahle činnost asi nebyla poprvé. Budila dojem přesného odhadu časových možností, protože vlak právě zastavoval. Vystoupila dívka výrazně odlišná od původního originálu. Tedy ještě hezčí.

Bylo to zatím snad nejzajímavější divadlo, jehož se mi v jinak nezábavném metru dostalo. Když slečna vystoupila, mobily znovu ožily, ovšem právě skončená scéna naznačila, že se občas mohou objevit dojmy silnější, než je lákání displeje chytrého telefonu.