Zatímco emoce pacientů jsou něčím samozřejmým a pochopitelným, emoce lékaře jsou vděčným objektem popisů pacientů, v drtivé většině ty negativní.

Emoce je dle definice psychologický proces založený na subjektivním vnímání. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činnosti podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, umožňují zaujetí postoje k dané situaci. Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání, a proto jsou jejich projevy silnější a obtížně ovlivnitelné.

Do základních emocí lze zařadit strach, radost, smutek, hněv, překvapení, očekávání. V běžném životě se většině jedinců daří své emoce zvládat, v ordinaci lékaře je situace často jiná. Je pochopitelné, že obava z neznámých příznaků, nové potíže atd. vybuzují oprávněné obavy, jež jsou provázeny jednou z nejsilnějších emocí, a tou je strach. Lze proto chápat intensitu snahy být okamžitě vyšetřen, a to pokud možno tím nejlepším specialistou široko daleko. Pacient však může být často konfrontován se skutečností, že ne vše, co si přeje, se mu dostane. Nejde jen o špičkové diagnostické postupy (“chci resonanci mozku, protože mne už týden bolí hlava“), ale prostý fakt, že jeho potíže nejsou současnými možnostmi alopatické medicíny řešitelné.

Podle mého velmi hrubého odhadu je více než polovina návštěvníků ambulance z kategorie psychosomatických nemocných. Pacienti přicházejí s potížemi, které při podrobnějším vyšetření nemají žádnou souvislost s tělesnými orgány. Dožadují se podrobných vyšetření, často opakovaných, kde se nenajde vůbec nic, nebo jen zcela bezvýznamné odchylky od normy. Negativní výsledky je nepřesvědčí, že nejsou nemocní a výsledkem bývá velmi často agrese vůči lékaři, který je odmítne potřetí podrobit vyšetření, jež bylo dvakrát negativní.

Při sdělení, že netrpí vážným onemocněním a že jejich potíže jsou funkčního rázu, dojde velmi často k verbálnímu útoku na lékaře, návštěvě dalších lékařů stejného oboru, kde se vše odehrává nanovo. I když jsou emoce takového pacienta pochopitelné, jsou důsledky závažné pro obě strany. Pacient s psychosomatickým problémem stále neúspěšně hledá zázračný lék, jeho potíže se nelepší, mnohdy spíše naopak, lékař naopak může trpět frustrací, pocitem vlastního selhání a v řídkých případech i agresí vůči nemocnému.

Od lékaře se očekává, že své emoce nedá vůbec najevo. V období mých studií se tomuto problému nevěnoval nikdo, mladý lékař byl vypuštěn do praxe bez jakékoliv přípravy na výše popsaná střetnutí. I když je dnes situace mnohem lepší, nemůže ani sebelepší školení připravit lékaře na všechny možné konflikty. Nejde jen o výše popsané nereálné požadavky na okamžité vyšetření, které je v rozporu s kapacitními možnostmi našeho zdravotního systému, ale i o náklady, které jsou v případě překročení tzv. „historických limitů“ připsány k tíži odesílajícího lékaře. Daleko častěji jde o odbornou diskusi mezi lékařem s jeho profesní zkušeností a pacientem, který vše nastudoval na internetu. Pohříchu jde dost často o směs informací, které mohou mít jakýsi racionální základ, avšak je na ně nabaleno několik nesmyslů, kterým lze ze strany lékaře čelit jen obtížně.

Pokud jde o první rozhovor v této konstelaci, je v drtivé většině veden ze strany ošetřujícího s klidem, se snahou objasnit podstatu problému s vysvětlením, v čem se „znalci“ na internetu mýlí. Pokud však týž nemocný přichází zhruba jednou týdně a chce vést další pokračování hovoru na stejné téma se stejným zdrojem informací, bývá poměrně obtížné zůstat ledově klidný a bez emocí strpět to, že čas, který strávíme s oním diskutujícím, nebudeme moci věnovat dalšímu nemocnému, který by si to opravdu zasloužil. Pokud v této situaci lékař projeví svou netrpělivost, bývá označen za nevrlého, neempatického a v řídkých případech i subjektem pacientské stížnosti na zřizovatele či lékařskou komoru.

Lékař, který musí často čelit podobným aktivitám, může tento problém řešit nevhodným způsobem (alkohol, prášky, drogy či kombinace popsaných). Často dojde k vyhoření (burn out syndrom), kdy svou profesi opustí úplně, případně se z něj stane zcela vyhaslý jedinec provádějící mechanicky naučené úkony. Že jde v popsaných případech o značné nebezpečí pro pacienty, není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat.

Co s tím? Emoce byly, jsou a budou. Z praxe vím, že existuje pozitivní a negativní energie, kterou se lékař může dobíjet a která mu zase může být odebírána. I lékař je jen člověk a musí se chránit, chce-li přežít svůj život bez výše zmíněných důsledků. Naučit se „nehrát na pacientově polovině hřiště“, při nesplněných nereálných požadavcích svých nemocných se nenechat od nich manipulovat pocitem viny. Zůstat v pozici lékaře a nikoli soudce. Nevstupovat do pomyslných soubojů s nemocnými

Pacient by měl aspoň trochu tušit, že lékař je taky jen člověk, který může mít zcela obyčejné lidské problémy, jaké má i on. Možná i mnohem větší. Zkusit se na své potíže podívat s nadhledem, zvážit, jestli sdělení o možném psychosomatickém podílu svých potíží nemá pravdivé jádro. A třeba se na svého lékaře i usmát.