Kdykoliv se objeví článek o euthanasii, vyvolá spolehlivě řadu emocionálních i racionálních reakcí. Zastánci euthanasie vždy argumentují osobní svobodou, právem rozhodnout o vlastním konci.

Před několika dny vyšel na serveru Neviditelný pes článek doktora Víta Ulrycha, jenž se pozastavil nad důvodem požadavku zhruba 90leté učitelky umění na ukončit život v klinice Dignitas ve Švýcarsku. Tím důvodem byla frustrace z moderních informačních technologií, které dle jejího názoru vytlačily ze společenských vztahů lidský prvek a ona již nebyla schopna tento posun akceptovat. V jejím případě jde o tzv. asistovanou sebevraždu (na podrobnou terminologii odkazuji zde).

Pod tímto článkem se rozvinula bohatá diskuse, kde měli - celkem očekávaně - jednoznačnou převahu lidé, hájící právo lidského jedince rozhodnout o svém vlastním konci. Podrobným rozborem mnoha příspěvků bylo možné vyčíst základní faktory, které vedou tuto většinu k obhajobě euthanasie.

Zdá se, že ony zastánce neděsí smrt samotná, ale spíše obava z pomalého umírání, při němž budou závislí na svém okolí, budou se cítit ponížení tím, že nebudou schopni provádět základní tělesné hygienické úkony, nebudou se moci samostatně najíst a že budou trpět nesnesitelnými bolestmi. Mají obavy z toho, že nebudou vypadat v této fázi fyzicky nejlépe a že budou svou existencí obtěžovat své nejbližší. Jejich argumentace vždy tkví v popisu člověka, který dlouhodobě přežívá v tomto neutěšeném stavu a děsí je představa, že by na konci své životní dráhy vypadali podobně.

Problém euthanasie je přítomen pouze v ekonomicky rozvinutých zemích. Jsem si jist, že kupříkladu v rovníkové Africe je zcela okrajový, pokud je tam přítomen vůbec. Jsem si rovněž jist, že ještě v první polovině 20. století nikoho nenapadlo, že by za pár desítek let bylo možné oficiálně žádat svého lékaře či instituci, aby mu byl podán legální prostředek k ukončení života. Hippokratova přísaha přímo zapovídá lékaři podávání jedu pacientovi, ať se nachází v jakkoli beznadějném stavu. I když je její znění dnes již překonáno, je zajímavé, že se na ni vždy pacienti odvolávají kdykoliv se jim zdá, že lékař postupuje jinak, než by oni očekávali, zatímco její striktní dodržení stran eutahansie vnímají úkorně.

Požadavek euthanasie je daní za pokrok v medicíně. Před cca 50 lety byla průměrná délka života podstatně kratší, lidé byli svědky úmrtí mnoha svých blízkých (včetně dětí) na choroby, které dnes umíme léčit. Mnoho nemocí - včetně onkologických - dnešní lékařská péče zvládne a postiženého vrátí do dalšího života. Některé choroby se však po čase vracejí, další léčba je již méně účinná a onen nemocný, který by za dřívějších podmínek zemřel při první atace, je podroben další léčbě, která přináší neoddělitelné útrapy. Paradoxem je, že v minulém období neléčitelnosti některých nemocí , kdy pacienti museli nutně mnohem více strádat projevy závažných chorob, se o euthanasii nemluvilo tolik jako dnes.

Dlouhodobé umírání na nevyléčitelnou nemoc provázené bezmocí není tak časté, jak zastánci euthanasie uvádějí. Dnešní medicína umí značnou část doprovodných projevů konce života účinně tlumit. To, že se tak občas neděje, je často vinou lékařů, kteří "šetří" léčbou opiáty, restrikcí pojišťoven na vydávání hygienických a dalších pomůcek a dalšími faktory. Rovněž je třeba říci, že stejný pacient bude vypadat a cítit se zcela jinak v prostředí odcizené nemocniční instituce /kde už na něj není tolik času a je "uklizen" za pověstnou plentu/ než v domácím prostředí, kde je obklopen péčí a láskou svého okolí.

Někdy je paradoxně příčinou nedůstojného umírání i tlak rodiny a právního prostředí na udržování života, jenž je již beznadějně ztracen. Odlišení stavu, kdy je ještě třeba o život pacienta zápasit a kdy nastal čas jej pokrýt již jen paliativní léčbou (palium = plášť) je součástí staleté zkušenosti nazvané ars medica, tedy umění léčit. Drtivá většina lékařů přesně pozná onen bod zlomu. Moderní technika přispívá mnohdy k utrpení lidské bytosti, jejíž pozemský čas došel svého naplnění. I když je vše zřetelné, tak se lékař obává "vypnutí" přístroje v důsledku možných právních konsekvencí, jež mu mohou zničit kariéru.

Je prokázaným faktem, že u starších nemocných jedinců zaznívá požadavek na předčasné ukončení života téměř výlučně při depresích, pocitech osamění, při pocitech, že jsou zbyteční a nikoho nezajímají. Tělesné útrapy a bolest jsou daleko méně častým důvodem přání urychlené smrti. Tento poznatek je dokladem selhání společnosti, která se neumí o tyto jedince komplexně postarat. Současně je i výzvou k dalším krokům, jak lépe zabezpečit rodiny, jež by se mohly o nemocné starat a ekonomicky nezkrachovat. Stát by měl rovněž podporovat hospice či podobná zařízení, kde člověk umírá důstojně i v situaci, kdy se o něj rodina není schopna starat.

Nemoci provázejí lidstvo od samého počátku. Utrpení z nich bylo současně hybným momentem lidského ducha, který se snažil ono trápení mírnit a nalézat prostředky, jak jim čelit. Lze si představit zapojení lidského génia ve vývoji účinných látek, léků a postupů, na jehož konci je jedinec, žíjící dlouhý a spokojený život. Při obligátní aplikaci euthanasie bychom jistě neznali celou řadu medikamentů, které jsou dnes zcela běžné.

Lidský život není experimentálním procesem, který lze ukončit, když jedinec nefunguje tak, jak si přejeme. Je universální hodnotou od prvního po poslední okamžik. Slouží nám - zatím zdravým a plným života - k uvědomění si této hodnoty, která je hodna plné ochrany, ať člověk vypadá jakkoli.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora