Ještě než splním svůj slib z minulého článku a uveřejním alespoň výňatky z práce Friedricha Wilhelma Foerstera „K současné světové situaci – Zur gegenwärtigen Weltlage“ jsem nucen konstatovat po mnoha letech diskusí o nacismu a komunismu a nad sudetoněmeckou otázkou, jak se sudetskými Němci tak s Čechy, že obě ideologie, které „jsou v nás i v nich jako v koze“, tedy sudetských Němcích a Němcích obecně nacismus a u nás komunismus, a neustále obě tyto ideologie pronikají ovlivňují naše další chování. Ve zkratce to lze popsat jako skutečnost, že nedávný průzkum veřejného mínění v Německu odhalil to, že dodnes si více než 30 procent Němců myslí „že ten Hitler nebyl zase tak špatný“, a dodnes určité skupiny Čechů to zas mají s komunismem, což nejlépe ukazuje to, jak narazí na silný nesouhlas každý pokus vyznamenat bratry Mašíny, skutečné bojovníky proti komunismu. Prostě Hitler stavěl v Německu dálnice, zajistil pro všechny práci, u nás se komunisti starali o dělníky a chránili nás před německými revanšisty za hranicemi.

A nyní je k tomu diskutovanému Brnu a smíření. V Brně se od 22. do 25. května 2026 pořádal šestasedmdesátý sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetoněmecký den). Šlo o první setkání organizace přímo na území České republiky.

Nejprve politická část: Typické je pro celou propagandu kolem tzv. usmíření mezi Čechy a tzv. vyhnaným je sudetskými Němci, že samotné město Brno nebylo za druhé světové války součástí Sudet, ale bylo součástí protektorátu Böhmen und Mähren, takže v něm žádní „sudetští Němci“ nemohli žít, žili tam už od středověku moravští Němci. Takže už se lže hned na počátku. Setkání to bylo poměrně malé údajně okolo 3000 osob, jejichž předkové byli čeští a moravští Němci. Také motto sjezdu bylo: „Alles Leben ist Begegnung – Život je setkávání“. Předtím byla hesla pro Sudetendeutscher Tag vždy agresivní s požadavkem zničit Československo: Například:

1957: „Recht und Freiheit für die Heimat – Spravedlnost a svobodu pro vlast“.
1959: „Für Heimat und Selbstbestimmungsrecht! – Za vlast a právo na sebeurčení“.
1969: „Für gerechten Frieden – Za spravedlivý mír“.
1972: „Unser Auftrag bleibt Heimat und Selbstbestimmung – Naším posláním zůstává vlast a sebeurčení“.

To jsou všechno hesla, která obsahoval tzv. Karlovarský program Sudetendeutsche Partei Karlsbader Programm, což byl politický dokument Sudetoněmecké strany (SdP) vyhlášený jejím vůdcem Konradem Henleinem 24. dubna 1938 na stranickém sjezdu v Karlových Varech.

Sudety po zničení Československa podle Karlovarského programu vyhlášeného Henleinem

Požadoval rozsáhlou autonomii pro německou menšinu v Československu a představoval klíčový krok k rozbití republiky. ‚Žádat víc, než je možné splnit‘ – tak zněl plán Sudetoněmecké strany vedoucí k obsazení Sudet a jejich připojení k Třetí říši.

Realita, o které se letos v Brně vůbec nemluvilo: Osvobození Brna zahájila Rudá armáda 23. dubna v 9 hodin. „Dělostřelecká podpora byla obrovská plus bombardování z letadel. Na Brno létaly tisíce dělostřeleckých granátů, které připravovaly půdu pro vstup pozemních vojsk. Němci byli velmi dobře opevnění, připravení na obranu, měli barikády, protitankové příkopy, vyhodili všechny mosty. Ten útok na Brno nebyl vůbec lehký,“ vysvětlil historik Muzea města Brna Petr Vachůt.

„Fanatismus vojáků wehrmachtu, členů Hitlerjugend a Volkssturmu (německá lidová domobrana, pozn. red.) byl neuvěřitelný. Vrcholil u Německého domu, ten fanaticky bránili a Rusové je museli vyhnat až salvou z kaťuší, kdy zničili dům a ukončili odpor,“ dodal historik. Brno samotné bylo těžce postiženo jak předchozími leteckými nálety, tak poté přímými boji v ulicích. Poničena byla prakticky každá druhá brněnská budova. Ukázku fanatismu brněnských nacistů ukazuje tento výsek z dějů: „21. dubna 1945 bylo na vojenské střelnici Brně – Medlánkách popraveno 15 odsouzených, kteří byli zadrženi v průběhu 20. dubna. Tehdy se v odpoledních hodinách shromáždil poměrně početný dav na nákladním nádraží Severní dráhy, kde byl během náletu sovětských letounů poškozen vlak naložený cukrem. Všichni svědkové těchto událostí po válce do protokolů shodně vypovídali, že hlídkující němečtí a maďarští vojáci povolili civilistům cukr odnést. Situace se však změnila ve chvíli, kdy se na místě objevilo několik brněnských Němců z blízkého okolí, kteří začali přítomné zadržovat a předávat hlídkám tzv. lidobrany (Volkssturm). Obzvláště aktivně si přitom počínali jedenašedesátiletý Ignaz Greger a jeho o rok starší žena Berta z Křídlovické ulice č. 53. Obvinění byli odvezeni do budovy právnické fakulty, kde zasedal stanný soud pod vedením Hugo Römera, který všechny podezřelé odsuzuje k trestu smrti. Vynesené rozsudky smrti musel dálnopisem schválit K. H. Frank, bez jehož souhlasu nesměly být žádné popravy vykonány. Po schválení seznamu pak byli odsouzenci v odpoledních hodinách odvezeni do prostoru vojenské střelnice v brněnské čtvrti Medlánky. Do Medlánek bylo nákladním autem eskortováno všech 15 odsouzených, osobními auty přijeli příslušníci gestapa (mj. komisaři Franz Schauschütz, Kurt Leischke, vrchní kriminální sekretář Sigfried Pribyl, Trittner, Schwarz, Wachtl, Jurak a další). Ještě před jejich příjezdem byl sovětskými válečnými zajatci vykopán hrob (oběti měly svázány ruce dozadu a byly stříleny ve dvou skupinách: musely sestoupit do hrobu, lehnout si a takto byly zastřeleny; pouze Marie Podsedníková byla střelena Trittnerem nad hrobem, kam poté spadla). Hrob byl zasypán těmi, kteří jej vykopali.

Od poloviny prosince roku 1944 obnovili brněnští nacisté uskutečňování poprav ve větším rozsahu i v Kounicových kolejích. Podle nacistických údajů o těchto vraždách bez soudu jich zde gestapo uskutečnilo:

v prosinci 1944........................ 6
v lednu 1945............................ 41
v únoru 1945........................... 34
do 29. března 1945 ................ 28

Popravy tohoto druhu pokračovaly však i později. I přes to, že více než 100 uvězněných povraždili přímo v Kounicových kolejích, stále zůstávalo ve vazbě gestapa velké množství osob. Proto brněnská úřadovna gestapa jednala s velitelem koncentračního tábor Mauthausen SS standartenführerem Ziereisem, aby jí vypomohl a zabezpečil hromadnou likvidaci vězňů v souladu s pokynem RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad), že uvěznění nesmějí padnout do rukou nepřítele živí. Nakonec dostalo brněnské gestapo příslib, že koncentrační tábor Mauthausen vše zajistí.

A tak počátkem dubna roku 1945 sestavovaly jednotlivé referáty gestapa seznamy nejnebezpečnějších vězňů, kteří měli být popraveni. Na jejich základě byl sestaven transport KL 3 o celkovém počtu 209 osob, z toho 36 žen dopadených partyzánů a jejich pomocníků z Moravy a Slovácka. Z Brna vyjel vlak 7. dubna 1945 a v Jihlavě bylo k němu přidáno dalších osm vězňů, z toho jedna žena (celkový počet tedy činil 180 mužů a 37 žen). Všechny tyto osoby byly v Mauthausenu zavražděny. V dubnu 1945 vypravilo brněnské gestapo ještě dva transporty vězňů z Kounicových kolejí na západ. První, díky vyhozeným kolejím partyzánským oddílem Jermak, jel okliku přes Přerov, Českou Třebovou, Pardubice, Prahu na Plzeň (pravděpodobně do KT Mauthausen). Tento transportní vlak byl nedaleko Mirošova napaden americkým letadlem, které zničilo lokomotivu. Při tomto náletu bylo zabito a zraněno několik vězňů, kterým nebylo umožněno opustit uzamčené vagóny. byl vypraven i druhý transport. Podle zpracované statistiky byli evakuováni vězňové následujících národností: 581 Čechů, 43 Rusů, 39 Slováků, 36 Ukrajinců, 20 Němců, 19 Poláků, 8 Italů, 5 Angličanů, 4 Jugoslávci, 3 Rumuni, 2 Belgičané, 1 Američan, 1 Bulhar, 1 Francouz, 1 Holanďan a 1 Maďar.“

Ani na jedné akci, které byly letos jakoby na usmíření pořádány se o těchto mrtvých nikdo ani slovem nezmínil. Osobně se mě velice dotklo, že členové Židovské obce Brno za přítomnosti potomků těch, kteří vyvraždili brněnské Židy, pokládali věnce, ale přitom se nezmínili o tom, že se stejného nádraží bylo koncem války vypraveno několik železničních transportů smrti, jak jsem minulých odstavcích uvedl. To mě skutečně zvedlo žaludek.

Pokračování