Být velké dítě, nechce nikdo. Ale kus dětského myšlení si zachovat, marné není. Režisér Miloš Forman kdysi označil Petra Bruknera za našeho nejlepšího „naivního“ herce, což znamená, že si tento člen Cimrmanova divadla (koketující s tím, že ho již opustí) zachoval v sobě kus kluka.

Něco bohužel odplyne a odumře a už to jako dospělý nevykutáte ani majzlíkem a kladivem. Jak si třeba vzpomínám, v prvních letech školní docházky jsem žil pocitem, že mě den co den příhody přímo zavalují a že jsou to kvanta, která nelze pobrat, vstřebat. Bylo to šílené. Stále se něco dělo a líto mi bylo, že to není nikde zaznamenáváno. Připadalo mi, že sám to sepsat nikdy nezvládnu a nestačím. Proč? Protože bych při psaní přicházel o další kvanta dějů? Možná taky z toho důvodu.

Přece jsem to párkrát zkusil, to mi bylo tak devět (1973), a jen telegraficky jsem pár dní chrlil do notýsku, který nadále mám… Co vlastně? Den co den nakonec jen větu, vždy týkající se nějaké ústřední pro mě události, která charakterizovala školní den. A vypadá to asi takhle:

Pondělí: Honba za Jirkou.

Úterý: Poštovní schránka v řece pod mostem. Středa: Schránku jsme nevytáhli. Atd. A za zcela šokující já dokázal mít v těch časech i jen to, že spolužák Jarda Houška pokropil stěnu u parapetu v okně třídy inkoustem. A divil jsem se, že za to není „souškou“ potrestán. Asi to byla vada pera?

Synchronicita

V dětství a mládí mě taky trápilo, že neexistuji na víc místech. Snil jsem o jakýchsi „prostřizích“ nebo přeskocích mezi enklávami prostoru a připadalo mi až krutě zvláštní, že se v jednom bodě reality našeho světa děje něco zcela banálního, zatímco jinde jiný trpí, umírá, kvílí! Jak je to možné? A ve stejném ohledu jsem - o dost později - uvažoval o filmovém umění. A jak? Třeba o sekvenci, v níž je zobrazena „ukrutná“ láska (anebo i sex), ale do toho je paralelně prostříháno osamělé zoufalství kteréhosi odmítnutého chudáka přesně ve stejné chvíli; ta samota. Podobně já snil a ještě nic nevěděl o synchronicitách Jungových; ale asi v čase odumírají některá čidla a tohle mě už nepálí. A nikoli, zrovna synchronicitu dávno nemám za moc dobrý „nosník příběhu“. Říkám si: „No, tak se to děje současně. A co? Bolelo by to méně, kdyby se to současně nedělo?“

Dílna mé první třídy

V první polovině první třídy mě kupodivu zpracovávali v dílně. Ještě dlouho stála v zahradě místní měšťanky a nedávno já truchlil, že ji bourají. A proč mě šoupli tam? Obecná škola ve stráni za řekou se opravovala a půl roku ještě nebyla použitelná a těch pět měsíců nás měla stará paní Chrastilová a dílnu nám předestřela jako danost (ponku byly odsunuty).

A ona byla hodná, tahle Chrastilka, ale Romana a Jarda = dvě nejzlobivější kvítka třídy, ji, vzpomínám, jednou tak rozčílily, že popadla jejich brašny a sypala je na hromadu: „A přeberte si to.“ Je to pro mě největším „bleskem“ osvětlený“ moment za celý první půlrok studia.

A dílničko, dílno, kdo v tobě přebývá? Stále se tam uvnitř tvých útrob vidím pokorný a s rukama za zády. „Ruce dozadu,“ býval častý povel! A vlevo od lavic dál hnízdí v mé paměti ony ponky a pod nimi zejí temné dutiny a nikdy, nikdy jsem se do těch nocí pod stoly neodvážil. Lituji toho dnes velmi! A z celého toho pololetí jsem si odnesl pocit, že jsme snad ani neopouštěli lavice.

Hry s Evou v posteli

Doma to bylo naštěstí jiné a vymyslel jsem bezvadnou hru, provozovatelnou i jen dvěma dětskými hlavami, a to mou a sestřinou. Podstatná byla i vodorovná a pochromovaná tyč mého gauče a tato má dětinská říkačka se zdrobnělinami: „Hlavičky jsou na tyči, teď, hlavičky jsou už pod tyčí, teď, hlavičky už jsou ještě níž, teď, hlavy ještě o víc níž, teď, A hlavy máme oba pod peřinou.“

Recitoval jsem to a byli jsme ještě malí sourozenci a leželi s Evou bok po boku a jako nebozízky se na ty mé povely zavrtávali pod pokrývku. Ne že bychom spolu spali, to já měl svůj gauč, ale asi jsem k ní musel chodit a ona ke mně a snad to není nic proti ničemu. A vždy ráno jsem přišel od onoho gauče k její válendě a říkával (a cituji doslova): „Dobrý ráno, malá dámo, jakpak máme vyspáno? A ráno: klepy-klepy na čelo, aby se duše probudila!“

Což bylo pochopitelně inspirováno Babičkou, kterou jsem ale jinak nečetl. Ivan Mládek ano a už tehdy perlil, takže má i song, kde pěje: „Po domě pak budeš šukat, Barunce na čelo ťukat!“ Ale ano, uznávám a objevuji, ona mě k tomu ťukání neinspirovala tedy Němcová, ale Ivan Mládek.

Velké otazníky

Naštěstí jsme taky četli, já i sestra, a knihou Ludvíka Součka Velké otazníky, vypůjčenou ze školní knihovny, jsem někdy v devíti propadl záhadologii. Dopomohla tomu i máma, když mi předepsala „zelený sešit“ v tuhých deskách a s titulem Nepozemšťané na návštěvě. Zpočátku tam dovnitř velice úhledně a barevně psala sama - a vlepovala nám tam senzace i šokující zvěsti celého světa. Až ji to trochu omrzelo, ale já už se chytil a navázal. Mám ten sešit dodnes. Kumuluje fakta a mě ta kumulace pak taky omrzela. Utekl jsem od toho ke science fiction a má generace má možná několik iniciačních knih toho druhu, ale u mě je to jednoznačně Vlak do pekla. Tam je třeba Heinleinova povídka Postavil si domeček a úplně mě to vdýchlo. Ne že bych se sci-fi naučil psát. Bohužel ne. Ale fantasy pak už nebyla to pravé ořechové, když jsem včas čichl ke sci-fi. Zase tolik jí tenkrát nebylo, takže vlastně hodně udělaly i prastaré Wellsovy povídky, ale to ohromení se nedá už nikdy vygumovat. Například i jen taková povídka jako Případ Gotfrieda Plattnera. Čtete-li to ve dvanácti, tak už svět nikdy nebude jiný, a to je naštěstí i část dětského vnímání, kterou jsem si uchoval (na fotce mladý autor na svém oblíbeném stromě a fotila právě jeho mladší sestra Eva Smolíková).