Máme za sebou vládní krizi. Zemí lomcovala vládní krize, premiér ji ustál i za cenu některých kroků tak riskantních, že ho vír krize smete, s podporou moudrého prezidenta se však udržel a teď loď pluje dál vstříc světlé budoucnosti. Se píše.

Když se řekne vládní krize, máme představu zásadního rozkolu politických sil. Veřejnost je ve varu, ulicemi se valí davy a policie se ze všech sil snaží nepřipustit, aby se rozvášnění stoupenci jedné i druhé (eventuálně třetí nebo čtvrté) strany střetli. Barikády v ulicích nehrozí, protože z asfaltu se barikáda vybudovat nedá, nicméně autority doporučují přeparkovat automobily někam na okraj velkých měst. Společnost je ve varu, když je ve vyspělé demokracii vládní krize.

Skutečnost byla mnohem prostší.

Jeden celkem sympatický ministr a takto i předák malé, celkem sympatické strany zvoral zadání a bylo třeba ho vyměnit. Co čert nechtěl ve stejnou dobu jiný ministr, méně sympatický ale vcelku vážený, odchází do Bruselu živit korupci v Africe a je třeba ho nahradit. Jelikož v zemi potřebujeme mít na všechno legislativu a bez ní přesně nevíme, jak se má co dělat, premiérův telefonát vyvolal nevoli a odchod té celkem sympatické strany z vlády do opozice.

Načež jeden celkem sympatický a druhý méně sympatický ministr byli nahrazeni dvěma veřejnosti absolutně neznámými a tudíž k lhostejnosti vybízejícími pány. Po sympatické straně zbyl taky celkem sympatický ministr. Prohlásil, že se na odcházení může vybodnout, ke kterému narovnání nakonec došlo, jak se praví ve Švejkovi.

Taková to byla vládní krize po česku.

Opravdu si nestěžuji. Pokud jde o rozvášněné davy a hořící auta a střelbu gumovými projektily, jak tomu bývá ve vyspělejších demokraciích, opravdu není o co stát. Jen mi označení „vládní krize‟ připadá úsměvné. Chápu, odkud se vzala ta dramatizační snaha. Média žijí víc než kdykoli jindy ze čtenosti, a titulky typu „dva nudní ministři přicházejí‟ by díru do světa neudělaly. Dramatizovat se musí a když to půjde dobře, tak se i těch davů a hořících aut dočkáme a budeme vyspělá demokracie.

Shodou okolností zmíněné (ne)události spadly do období krajských voleb. A opět je tu hra slov. Čteme, že „vlády se ujímá‟ koalice Těchto a Tamtěch. O „vládu usilují‟ Tihle a Druzí se snaží Tyto porazit. Můj ty smutku, vláda! Je to jako s tou vládní krizí. Když řeknete „vláda‟, máte představu ovládání, kontroly, řízení. Vyjma Pražanů žijeme všichni v nějakém kraji. Máme pocit, že nás vede nějaká vláda? Víme, že v krajském městě je ouřad a tam jdou z rozpočtu prachy a ty se rozdělují a cestou se jich podaří část ulejt. Proto je těch krajů tolik. Víme to a zvykli jsme si a barikády stavět nebudeme, už kvůli tomu asfaltu. Ale říkat tomu „vláda‟?

Ale jo. Budeme to říkat. Doba to chce, protože přeje dramatizaci slov.

Psáno pro Poslední slovo, Lidovky.cz