Tímto příspěvkem bych chtěl navázat na zajímavý článek pana Bařinky ze 3. června letošního roku. Už v antice věděly státy a říše, že vhodné správní členění svěřeného území umožňuje efektivní správu celého celku. Nejbohatší státy Evropy podporují funkční samosprávu a tradiční samosprávné celky, protože je to vždy prospěšnější pro občanstvo než stát centralizovaný. A jak je na tom dnešní Česká republika?

Zatímco sousední Rakousko se stále drží osvědčeného členění na země a okresy, u nás si dopřáváme skoro každých dvacet let nějaké zásadní správní reformy, jen abychom nezůstávali v minulosti a vytvářeli stále něco nového a údajně lepšího ve stylu známého budovatelského hesla „Pokrok nezastavíš.“ Rakouské země tvořící dohromady dnešní spolkový stát se vytvářely po staletí a dá se říci, že existují přibližně tisíc let. Jejich rozlohou menší okresy byly vytvořeny roku 1850, takže tam bez problémů vyvíjí činnost již přes 150 let. My jsme rovněž úspěšně členili své teritorium na historické země - Čechy, Moravu, Slezsko, Dolní a Horní Lužice. O většinu Slezska a obojí Lužice jsme přišli během 17. a 18. století, ale i tak nadále fungovaly tradiční zemské celky, tj. Čechy, Morava a (Rakouské) Slezsko. Nikomu to nepřišlo divné. Stejně jako v případě rakouských spolkových zemí se dalo hovořit o tisícileté tradici. Naše země a všechny zemské instituce jsme oficiálně zlikvidovali roku 1949. Okresy, které u nás vznikly stejně jako třeba v Rakousku, jsme si sice ponechali, ale v průběhu let probíhalo slučování, dělení, změny jejich hranic.

Po roce 1989 mnozí obyvatelé české kotliny očekávali, že se navrátíme k tomu dobrému, jednoduchému a fungujícímu, co jsme už měli. Počítalo se s úřední obnovou historických zemských hranic, aby například moravské Dačice nebo Svitavy už nelogicky nepatřily k Čechám, nýbrž opět na Moravu. V postkomunistickém východním Německu nebyl problém obnovit historické země v jejich přirozených hranicích. U nás to ale z nějakého důvodu nešlo a nejde, přestože máme svobodu, demokracii a právní stát. V českých zemích jsme si ovšem vymysleli skvělé novoty. Nejen, že čeští zákonodárci nedokázali po dlouhých 35 let obnovit u nás historické země, ale navíc vytvořili roku 1997 (s účinností od roku 2000) tzv. vyšší územně samosprávné celky, obecně známé jako kraje. K tomu ještě byly roku 2002 zrušeny okresní úřady, přestože okresy formálně přetrvaly, leč z hlediska politické správy a samosprávy nemají žádné hmatatelné představitele. Je to poněkud absurdní, ale je to prostě tak. Okresy jako správní jednotku nadále máme, ale ve skutečnosti jí vlastně nemáme. Ano, zůstaly okresní soudy, okresní státní zastupitelství, okresní správy sociálního zabezpečení, okresní katastrální úřady, okresní finanční úřady, okresní hygienické stanice, okresní archivy etc., ale ty nejsou řízeny na okresní úrovni, nýbrž z vyšších a vzdálenějších míst. Často se přejmenovaly na územní pracoviště. Český zákonodárce se nenamáhal obnovit po převratu okresy, které u nás nerušeně fungovaly v letech 1850-1938, ale napřed zachoval členění státu na velké komunistické okresy z roku 1960, aby je pak pro jistotu zcela zrušil.

Získali jsme tedy z vůle zákonodárného sboru čtrnáct krajů, v jejichž čele stojí krajská zastupitelstva volená podle stranického klíče. Ano, krajské zřízení má v českých zemích rovněž tradici dlouhou několik staletí, leč původní kraje se do roku 1848 nevytvářely naráz, ale pozvolna, nejednalo se o územně velké celky s masivními aparáty a teritoria krajů nenarušovala zemské hranice. A jaké jsme získaly do 21. století kraje? O tom už psal před pár dny ostatně pan Bařinka. Kolosy s nevelkými pravomocemi a drahým provozem, velmi často s centry značně vzdálenými od běžných starostí obyvatel. Většinou se nelze s krajskými teritorii identifikovat nejen na Moravě a ve Slezsku, ale i v Čechách. Šumavské Kašperské Hory patří k Plzni, východočeská Jilemnice náleží k Liberci, Ledeč nad Sázavou přísluší k Jihlavě. I tradičně jihočeská města jako Pacov nebo Pelhřimov se ocitla na Moravě, zatímco výše zmiňované moravské Dačice i nadále setrvávají v Čechách, i když si to třeba tamní obyvatelstvo ani nepřeje. Čeští zákonodárci si totiž v devadesátých letech nedali s novými kraji příliš práce. Za inspiraci jim víceméně posloužilo členění státu z roku 1949! Členění, které nastolila již vláda Komunistické strany Československa. Obyvatelé jihočeské Kamenice nad Lipou se tedy ze dne na den stali Moravany. Místo na Okresní úřad v Pelhřimově, jak tomu bylo do roku 2002, mohou nyní řadu úředních úkonů jezdit řešit do poněkud vzdálenější Jihlavy. Tzv. obce s rozšířenou působností státní správy zlikvidované okresy plnohodnotně nenahradí. Navíc tímto způsobem stát v mnoha ohledech zatížil obecní a městské rozpočty.

Dosud se nikdy a nikde nepotvrdila zásada, že v centru se ví všechno lépe než v daném místě, a že co nejdále od místa, kterého se daná záležitost týká, se nejlépe a nejzodpovědněji rozhoduje. Jak nakonec dopadly centralizovaná Španělská nebo Ruská říše, případně předrevoluční Francie, když se tam soustřeďovala většina klíčových pravomocí jen do hlavního města? Nefunguje-li ovšem efektivně (bez zbytečných nákladů) samospráva, jak může bezproblémově fungovat celý stát? A jak tuto šlamastiku vyřešit? Nabízejí se vlastně hned dvě jednoduchá řešení. Buď obnovit 3 historické země a politické okresy v hranicích z roku 1938 anebo obnovit 3 historické země a 24 menších historických krajů existující od 13. do 19. století. Druhá možnost sice zní velmi zpátečnicky a zastarale, ale teritoria jednotlivých nizozemských provincií, švýcarských kantonů, rakouských zemí nebo maďarských žup víceméně stále kopírují svůj středověký rozsah. Osvědčilo se to, tak to nikdo překotně nemění, případně se k tomu uvedené státy rychle navrátily. A můžeme říci, že třeba Nizozemské království je zaostalá země utápějící se kdesi ve středověku?