Bhútán je vnitrozemský stát v jižní Asii. Leží na východním konci Himálají. Na jihu, východě a západě sousedí s Indií, na severu s Tibetskou autonomní oblastí. Otroctví bylo v Bhútánu zrušeno až v roce 1956. Od roku 1971 je členem OSN. V zemi jsou politické strany zakázány. Jediná politická strana, Bhútánský národní kongres, sídlí v exilu v Indii. V letech 1990 až 1999 v něm bylo zakázáno sledovat zahraniční televizní stanice. Až v roce 2000 byl zpřístupněn internet. To je jen několik informací, které o této zemi podává Wikipedie. Dle žebříčku zkorumpovanosti Transparency International se s touto zemí dělíme o 45. příčku. Pro Bhútán je to obrovský úspěch. Pro nás obrovská morální facka.
Smutná pravda
Odmyslíme-li si prvotní nechuť vyplývající ze srovnání s asijskou zemí třetího světa, je rozšíření korupce v Česku podobné jako v ní. V Asii musí turista platit kdekomu – celníkovi za průjezd, úředníkovi za razítko, policistovi za méně důkladnou kontrolu. U nás se také platí každému. Jen méně okatě. Stavby zajišťují protřelí propojovači developerů s úředníky. Inzerátů na vysokoškolské diplomy bez studia jsou na internetu stovky. Jakýkoli složitější úřední úkon lze výrazně urychlit nějakým všimným.
Byl zveřejněn obrovský počet kauz. Média odhalila korupční skandály lékařů, úředníků z katastrů, zaměstnanců pojišťoven, exekutorů, konkurzních mafií... Lékaři korumpovaní farmaceutickými firmami bývají často natolik sociálně slepí, že kongresovou turistiku spojenou s „jucháním“ v exotických destinacích za korupci ani nepovažují. Smiřme se s tím. Žijeme v zemi totálně prolezlé korupcí, v níž mezi lidmi i firmami fungují úplatky zcela bez problémů.
Bouda za půl milionu
Nejexponovanější je stavebnictví. V něm se bez úplatku nedá provést žádná zakázka nad pět milionů korun. „Nejkurióznější formou úplatku, kterou jsem zažil, byla stavba zateplené psí boudy pro dva rotvajlery s podlahovým topením a s prosklenými dveřmi na fotobuňku. Přišla přibližně na půl milionu korun,“ říká dobře informovaný zdroj, jehož totožnost redakce zná, ale který nechtěl být jmenován.
Podobně drsné historky stavaři vyprávějí i o podstatně větších zakázkách. V nich často jako poradci či zástupci investora vystupují projektanti, kteří stavbu navrhovali. Ti dokážou zejména v subdodávkách staveb vybrat kohokoli, kdo je schopen dodat nabídku. Rozhodují se prý výhradně dle výše nabídnuté provize. Vzniká nový fenomén – tendr na úplatky. Korupci u nás můžeme považovat za natolik rozšířenou, že firmy vlastně žijí v rovném prostředí. S penězi na úplatky se při tvorbě ceny počítá. Na propracovaném systému tratí jedině zadavatel. A tím je často stát.
Rozdělíme a panujeme
Ve velké politice je na podivnosti okolo různých výběrových řízení lépe vidět. Představují však jen špičku ledovce. Kauzy, jako jsou gripeny, dálniční mýto, takzvaná Státní pokladna, brněnský soud, všechny české dálnice a jim podobné, zásadně vyznívají do ztracena. „Příčinou je špatná legislativa. Ta umožňuje snadnou manipulaci celých soutěží – od zadání až po předání díla,“ vysvětluje Martin Kameník z občanského sdružení Oživení, které se korupci mimo jiné věnuje. A dodává: „Často o zadání, hodnocení i o následné spolupráci s vybraným dodavatelem rozhoduje jediný úředník. Zákon o veřejných zakázkách by se měl zcela přepracovat.“
Nastavení limitů zákona, dle něhož je možné třeba u stavebních prací rozhodnout o dodavateli jinak než formou veřejné zakázky až do osmi milionů korun, je – mírně řečeno – nedostatečné. Navíc je běžnou praxí zakázky dělit na několik dílčích smluv, čímž lze několikanásobně překročit zákonný finanční limit. „Jedinou povinností zadavatele, kterou stanoví zákon, je rozhodnout o dodavateli transparentně. Ten pak řekne, že vybral do výběrového řízení tři firmy s nejlepší referencí a rozhodl o nejlepší nabídce. Tím je z hlediska zákona naprosto krytý,“ vysvětluje Kameník.
Polovičatá řešení
Tento stav ve formě kosmetických změn trvá už od roku 1989. A nikdo nemá zájem jej měnit. Pokud se už s velkou pompou oznámí nějaká protikorupční novela, je buď bezzubá, nebo po odeznění mediálního zájmu putuje k ledu. Příkladem budiž novela zákona o obcích předložená vládě Mirka Topolánka už v roce 2007. Kvalitní norma, kterou podporovaly všechny české protikorupční organizace, měla starostům znemožnit machinace s obecním majetkem. V případě prodeje majetku s velkou odchylkou od běžných cen je nutila obhájit svůj postup před zastupitelstvem. Zaváděla také důležitou povinnost zaznamenat jmenovitě hlasování rad. Starostové a hejtmani však vyvinuli obrovský tlak na politiky v Parlamentu, aby omezení tradiční šmeliny s majetkem a korumpování při hospodaření s byty smetli. Podařilo se. Oficiální argument zněl, že novela plošně označuje starosty za korupčníky. Tento příběh kandiduje na zařazení do výkladového slovníku pod heslem absurdní...
„Novela skončila. Prý se s ohledem na veškeré kroky, které byly v oblasti boje s korupcí již uskutečněny nebo se právě provádějí, ukázalo, že změna uvedených zákonů je nadbytečná. Nevím, jaké kroky to měly být. Organizace, jež se věnují boji s korupcí, naopak upozorňují na nakládání s majetkem v obcích a krajích jako na jednu z nejsilnějších systémových korupčních příležitostí,“ komentuje vládní pokrytectví Oldřich Kužílek z obecně prospěšné společnosti Otevřená společnost.
Pecinovy novinky
Do boje proti korupci vytáhl i dočasný ministr vnitra Martin Pecina. A navrhuje systém agentů provokatérů. Pomineme-li, že agent provokatér vlastně podněcuje k trestné činnosti, lze opatření označit za neškodné. Možná se několik malých ryb nechá nachytat při nějaké drobnosti. Nicméně každý, kdo v této zemi „jede ve velkém“, něco znamená a má kontakty, bude mít totožnost provokatérů v počítači dříve než ministr vnitra.
Dalším středobodem ministrova protikorupčního balíku je zrušení akcií na doručitele. Tento způsob vlastnictví společností je v našem právním systému zakotvený od vzniku zákona o cenných papírech. Za tu dobu na jeho bázi vznikly stovky, možná tisíce společností, z nichž jen zlomek je orientován na činnosti v rozporu se zákonem. Ano, akcie na doručitele umožňují skrýt vlastníka firmy, čímž je možné krýt nezákonné aktivity. Jejich zrušení je však navzdory tomu nesmysl. Takový krok obrovsky zatíží stovky poctivých podnikatelů, protože budou muset projít byrokratickou mašinérii související se změnou formy akcií. Výsledek bude nulový. Kdo pomocí současného stavu obchází zákon, založí třeba v Lichtenštejnsku anonymní nadaci, pod niž svou firmu zavěsí. Český berní úřad se pak může uvztekat, protože lichtenštejnskému vládci je naše touha po identitě majitelů společností v knížectví v podstatě lhostejná. A pokud ne v Lichtenštejnsku, tak třeba na Kypru.
„Jednou z možností je vlastnictví anonymních kont českým občanům zakázat. Nemáme ji však zcela promyšlenou. Je to problematické,“ říká Pecina. Vlastnit konto snad zakázat půjde, pokud to schválí Ústavní soud. Vlastnit společnost však v žádném případě. Ono anonymní konto přece bude firemní. Firmy s akciemi na doručitele však lze snadno zneškodnit jinak. Stačí, aby zákon z přístupu k veřejným zakázkám vyloučil všechny subjekty, které ve své struktuře mají podobnou anonymní společnost. Snad jen korunní „práskač“ by mohl částečně zabrat, pokud policie nějaký případ rozpracuje a jeho aktéry pořádně vyděsí. Jinak nemá nikdo soudný důvod zaříznout vlastní slepici, která pravidelně snáší zlatá vejce. Shrneme-li to, Pecinův protikorupční balík je klasický mírný pokrok v mezích zákona.
To neznám
Možností, jak korupci účinně bránit, je však více než dost. Jedno z řešení prosadil semilský starosta Jan Farský. Pokud se Semily rozhodnou utrácet veřejné peníze, nejprve na internet vyvěsí podrobné zadání zakázky. Pak přidají vyhodnocení všech nabídek a zveřejní, kteří úředníci a proč doporučili konkrétní firmu. Dále zveřejní detailní podobu hodnotících tabulek a posléze smlouvu s vítězem. „Systém jsme spustili zkušebně před dvěma lety. Pokud se utrácejí veřejné prostředky, měli by lidé vědět, jak a na co peníze jdou,“ říká Farský. Semily zaujaly i hlavního ekonomického stratéga ČSOB Tomáše Sedláčka. Označuje je za příklad transparentnosti.
Zásadní otázka zní: Pokud to jde v Semilech, proč by to nemělo jít v celé zemi? „Neuvědomuji si žádnou legislativní překážku, která by celoplošnému zavedení této praxe bránila,“ řekl týdeníku EURO Pavel Smutný, advokát kanceláře Císař, Češka, Smutný a spol., který se specializuje na obchodní právo. „Pod zákon, který takto zprůhlední veřejné zakázky, se podepíši s nadšením a radostí,“ komentuje semilský počin ekonomický expert ODS Martin Kocourek. A také ekonomický stratég TOP 09 a bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Ten dokonce v minulosti podobnou plošnou zákonnou úpravu navrhl, novela však neprošla vládou. „Tento nápad stále podporuji,“ říká Kalousek. O průchodnosti podobně radikální změny zákona o veřejných zakázkách Parlamentem však lze pochybovat. Stínový ministr financí za ČSSD Bohuslav Sobotka na dotazy týdeníku EURO vůbec nereagoval a ministr Pecina o zveřejnění průběhu zakázek nikdy neslyšel. „To by se muselo pořádně promyslet. Teď nemohu říct ani ano, ani ne,“ sdělil týdeníku EURO ministr.
Týdeník EURO 45/2009