Je mi 88 let a celý profesní život jsem pracovala jako obvodní lékařka v Praze v okolí Strossmayerova náměstí. Práce mne vždy uspokojovala a navíc mými pacienty byli například R.A. Dvorský, František Hrubín nebo Karel Čáslavský. Ale to je dávná minulost.

Až do té pandemie jsem žila spokojeně v domově seniorů v Kytíně. Máme veškerou dobrou péči, starají se o nás hezky, nikdo si nemůže stěžovat. Ale s tou pandemií skončily všechny aktivizační programy… kroužky paměti, kroužky motorických schopností, kroužky výtvarné. Člověk těžko mobilní nemá moc jiného vyžití. A tak nám zbývá rozhlas, televize a internet.

Za socialismu jsem si musela udělat také kurs válečné chirurgie, takže jsem na současnou Prymulovu válečnou medicínu historicky vybavena. Ale ani to mne neochránilo. Jsem zděšená tím, že ke konci svého života jsem pod tak těžkým depresivním tlakem. Denně se dozvídám věci, které jsou v naprostém rozporu. Každý den se dozvídám, kolik je nemocných, kolik přibylo mrtvých. Pro člověka, který je uvězněn mezi čtyřmi zdmi, je to obrovsky depresivní. Mám šest vnoučat a jedenáct pravnoučat, která však mohu vidět pouze virtuálně. Prodělala jsem covid-19 naprosto bez příznaků. Starý člověk je zvyklý na děti, vnoučata a jak si mám připadat, když otevřu televizi a prof. Flegr řekne, že na ulici budou mrazicí boxy na mrtvoly lidí po covid-19? Jsem ve stresu a depresi ze zpráv, které se na nás valí. Nemohu si na to udělat názor.

Pochopila jsem, že je nutné dodržovat hygienické a epidemiologické pravidla, to nezlehčuji a řídíme se podle nich. Ale ty zprávy mne ničí víc, než to, že jsem prodělala covid-19. Takže nespavost a deprese, které nejenom já mám, nejsou specifikem pouze našeho domova.

Kdybych zemřela teď, tak jsem ve statistice těch, kteří podlehli covidu. Jako lékařce mi je jasné, že se můj stav musí zhoršovat. To je zákon života. Ale prosím všechny politiky a novináře, važte svoje slova, uklidňujte lidi. Lidé si musí v klidu uvědomit, že je situace vážná, ale není potřeba je strašit. K současné situaci je potřeba přistupovat z pozice uklidňování, ne drastického působení na psychiku. Lékařům je přeci jasné, že člověk díky tomuto strašení a stresu ztrácí imunitu. Dodržujme hygienu, mějme dobrou racionální výživu a dobrou náladu. Ne strašení a deprese. Výsledkem je, že v našem domově je díky vládním nařízením vše uzavřeno. Jako na spásu čekáme, až budou povoleny návštěvy.

V důsledku zákazu návštěv sem nesmí přijít ani pedikérka, která nám ošetřuje nohy, protože není zaměstnanec ústavu. Už nám moc schází. Zarostlé nehty mohou být zdrojem infekce, a kdybych zlehčila slova prof. Flegra, bude z toho sepse, až amputace prstu. Vím, že to není jednoduché, ale uzavřít nás seniory do zlaté klece není řešení.

Domov seniorů Kytín