Neviditelný pes

KORONAVIRUS: Mají ta opatření vůbec nějaký smysl? (3)

15.10.2020

Jak já vidím - očima tak nějak poučeného laika (ve srovnání s většinovou populací) a odborně naprostého diletanta (ve srovnání s lidmi, kteří se prací s viry a jejich vlivem na lidi denně živí) to, co tedy nyní rozhodující autority dělají, a proč. A lze to dělat jinak?

Rozhodování politiků (nejen u nás, ale všude) vypadá jako mix paniky (strachu možná i z nemoci, ale ještě více z odpovědnosti), hlouposti (naprostá neschopnost střízlivého, věcného posuzování faktů a rozlišování mezi nimi), alibismu (nevyčnívat proti tomu, jak to dělají jinde, a za jakoukoli cenu se vyhnout obvinění z chyby) a zištnosti (jak motivace neprohrát vždy ty nejbližší volby, tak i méně či více přímá hmotná zainteresovanost na obchodování s proti-covid prostředky).

Nevšiml jsem si, že by někdo někdy jasně vyhlásil, co je konečným cílem té svaté války proti koronaviru. A jak poznáme, že jsme vyhráli, a za jakého stavu věcí budeme moci vyhlásit mír (či aspoň příměří) a vrátit se do způsobu života, jemuž jsme předtím říkali normální.

A jen z náznaků to někdy vypadá, že konečný cílem je zlikvidování posledního exempláře viru na zeměkouli – ve jménu konečného ideálu jednou vymýtit úplně všechny nakažlivé nemoci (podobně jako zase někteří jiní věří v možnost sestrojení perpetua mobile či v možnost mezihvězdných letů rychlostí světla a i vyšší, bez ohledu na přírodní zákonitosti).

Zatímco jindy to zase vypadá, že konečným cílem je nalezení účinné vakcíny. A do té doby to musíme vydržet pokud možno s nulou dalších mrtvých s covidem, zatímco lhostejno s kolika mrtvými bez covidu. Kterážto vakcína z logiky věci bude muset být aplikována povinně, jelikož je třeba naočkovat tolik lidí, aby vznikla tzv. kolektivní imunita (jejíž podstatu nechápu – nakolik jde stále ještě o imunitu a nakolik prostě o zlikvidování infekčního agens všude v dosahu). Protože přece nepůjde riskovat, že mezi zodpovědnými proočkovanými budou volně chodit nezodpovědní odmítači, možná nakažení bez příznaků nemoci.

A do té doby, mám ten dojem, budeme hrát ty novodobé hry, které jsme si rychle osvojili (a které možná mají nahradit absenci profesionálního sportu, kterého teď v médiích tolik není).

Hra první. Od března platí nová rovnice: nakažený (= pozitivně testovaný, i bez příznaků jakékoli nemoci) = nemocný = smrtelně nebezpečný. Rovnice, kterou předtím medicína neznala. Znala jen dílčí rovnice: nakažený, nikoli nemocný = i smrtelně (u některých nákaz) nebezpečný (takovým lidem se říkalo bacilonosiči, od března tedy asi zrušená kategorie), a nemocný (řádně s příznaky) = i smrtelně nebezpečný (u nemocí takto vážných). Jako laik si umím představit, že mohou existovat i nemoci, kdy je člověk nakažlivý ještě před prvními příznaky nemoci (nevím ale, jestli takové skutečně existují). Neexistovala ale žádná nemoc, kdy by nemocný neměl žádné příznaky po celou dobu svého onemocnění a i tak byl považován za nemocného. Takovou je až covid.

Hra druhá (navazující na první): Státy spolu navzájem soutěží a hlídají se, kdo bude mít nejvíce nakažených (na jaře se hrála obdobná hra, tehdy na to, kdo poslední bude mít prvního zemřelého s koronavirem). Ten prohrává (zatímco v té jarní hře se naopak vyhlašovali vítězové, resp. ti ve vedení pelotonu), a je potrestán tím, že jsou mu uzavřeny hranice těch vyhrávajících. Přitom je záměrně přehlížena ta jednoduchá logika, že čím více kdo testuje a čím transparentněji informuje o výsledcích, tím větší počet pozitivně testovaných (nakažených) má. Tato hra je nyní nejpopulárnější ze všech a neprohrát v ní je možná momentálně ještě důležitější nežli dočkat se vakcíny.

Hra třetí. Mezi oběti covidu jsou započítáváni úplně všichni zemřelí, kterým byl speciálním testem v těle objeven koronavirus, bez ohledu na vlastní příčinu smrti (smysl vedení právě takovéto statistiky mi zcela uniká). A opět logicky: čím lépe kdo testuje, tím více má zemřelých s covidem.

Hra čtvrtá. Všechny příznaky jakékoli nemoci, které má pozitivně testovaný na koronavirus, se prohlásí za příznaky covidu a od té chvíle se jiné možné příčiny jeho obtíží nehledají (čili měl-li by souběžně chřipku, meningitidu, tyfus - přijde se na to kdy?). A naopak, není-li v testu pozitivní, úplně tytéž příznaky se označí za patřící k té které chorobě (tady již se to smí), jak se k ní přiřazovaly v době předkoronavirové. Je-li toto dnes považováno za vědecké myšlení, považuji za spolehlivější formu poznání zírání do křišťálové koule.

Jsou i další hry - třeba s rouškami jich je spousta. Nebo ty související s výrobou, distribucí a prodejem anti-covid prostředků. Anebo ty související s tím, že některým skupinám obyvatel se zalíbilo být na placené dovolené a předstírat práci z domova za plný plat (třeba učitelé by mohli vyprávět). Nebo s tím, že jiní zase mají dobře spočítáno, že jakmile stát přestane dotovat jejich pracovní místa, přijdou o ně (jelikož ta místa již nyní prakticky neexistují – není na nich potřeba žádná práce, pro kterou mezitím zmizela odbytiště).

Nu, a teď, co tedy lze dělat namísto pouhého hraní těchto her?

Mám dva nápady, ten první je pro mnohé přijatelnější:

O Tchaj-wanu se opakovaně a skoro neustále tvrdí, že to zvládá na jedničku – má celou dobu jen minimum nakažených a skoro žádné mrtvé. Víme, jak se to Tchaj-wanu daří? Jestli ano, proč ho nezkusíme napodobit? Jestli ne, proč se ho nezeptáme? Nebo snad nechceme? Kvůli Číně? Ví Tchaj-wan, čím to je, že je tak úspěšný? Je ochoten nám to prozradit? A i kdyby snad podstatnou roli hrálo nějak to, že je to ostrov (který se již z podstaty věci lépe chrání a izoluje), tak i my jsme přece uměli zavřít hranice, a uměli bychom to ještě lépe, kdybychom chtěli. Samozřejmě, v tom, co je skutečně důležité, na tom ani Tchaj-wan není (protože nelze být) lépe nežli Česká republika, která nemá ani více mrtvých, ani více nemocných na JIPkách celkově oproti srovnatelným obdobím z předchozích let. Jen se mu mnohem lépe podařilo (koho a proč baví soutěžit zrovna v tomhle?) izolovat své obyvatele od viru pravděpodobně neškodného, přinejhorším méně nebezpečného nežli jsou viry chřipkové.

Druhý nápad je pro mnohé naopak zcela nepřijatelný, děsivý, ba zločinný:

Přestaňme testovat. V tu chvíli covid zmizí ze světa a nikdo o něm nebude vědět. Odkážeme koronavirus na to místo, kam patří – na místo jednoho z mnoha virů, nějak, neznámo jak (protože k čemu to vědět u tak banální záležitosti) nakažlivých, možná přenášejících něco, co u někoho nebude jen banální (to ale spousta i jiných nemoci – pro většinu neškodná, pro někoho tak úplně ne). Ale epidemiologicky je to bezvýznamnější nežli chřipka (přestanou-li se sčítat hrušky s jablky). A podle toho stačí s ním zacházet - čili ještě méně úzkostlivě a opatrně, nežli každý rok s chřipkou. A naše zdravotnictví si s ním také tak poradí – neméně tak dobře, jako rok co rok s chřipkou

Možná se ukáže, že ta záležitost není tak neškodná, jak já tvrdím. Ale jsem si jist, že ani zdaleka není tak nebezpečná, jak nás straší strašáci druhými, třetími či kolikátými vlnami, spousty mrtvol, kolapsy zdravotnictví a rouškami už navždy.

 KONEC

24.9.2020



zpět na článek