Na začátku celé této záležitosti se většina lidí bála nové a neznámé nemoci, s potenciálem zabíjet ve velkém. Sice již tehdy byly sporadické hlasy, že i ta oficiální čísla (natož očitá svědectví “z místa činu“) říkají něco jiného, ale ty nehrály žádnou roli. Žádnou roli nehrají ani dnes, kdy již nejsou tak sporadické, přičemž rozpor mezi stále vyšším počtem nakažených a nezvyšujícím se počtem ani vážných případů, vyžadujících intenzivní lékařskou péči, ani úmrtí se nejčastěji vysvětluje zmutováním viru a jeho nynější menší nebezpečností (oproti březnu či dubnu). Pokud tedy se vůbec někdo z odpovědných obtěžuje to nějak vysvětlovat. Zde samozřejmě hovořím o zvýšení počtu vážných případů a úmrtí celkově, a nikoli o zvýšení počtu vážně nemocných a zemřelých tzv. s koronavirem či s covidem - které neznamená nic jiného nežli pozitivní závislost (čím více jednoho, tím více druhého) mezi počtem provedených testů a počtem pozitivních nálezů (a to tedy i mezi intenzivně léčenými, a posléze některými z nich zemřelými).
Na začátku byla brutální karanténní opatření (zákazy přirozeného lidského chování, zákazy obchodování) obhajována dvěma důvody: 1. ochranou nejvíce ohrožených skupin obyvatel a 2. preventivním zabráněním kolapsu zdravotnictví.
I. Ohrožené skupiny
Kdo vlastně byly ty ohrožené skupiny obyvatel a jak to s nimi v současnosti vypadá?
Je zajímavé (ale nikoli překvapující?), že mezi nimi většinou nebyli uváděni (a pokud již si na ně někdo vzpomněl, tak spíše odpůrci opatření než jejich příznivci) nemocní po transplantaci či podrobující se chemoterapii, čili s imunitou výrazně oslabenou specifickou léčbou své hlavní nemoci. Čili lidé, kteří jsou i bez covidu vážně ohroženi víceméně jakoukoli a sebemenší infekcí. Což samozřejmě tak bylo i v době předkoronavirové, kdy ale ani tehdy kvůli zrovna jejich ochraně nikdo žádná plošná opatření nezaváděl – museli se chránit sami a bylo na nich a jejich ošetřujících lékařích a jejich doporučeních, jak zodpovědně či lehkovážně, resp. úzkostlivě či odvážně (vyberte si) to budou dělat (kam chodit, s kým se navštěvovat, jaké aktivity provádět). Kvůli nim se tedy ta opatření ani nyní nezaváděla a nezavádí.
Další skupinou – tou, o které někteří lidé hovořili nejvíce - byli ti nejstarší, resp. nejvíce věkem sešlí (hovořit u ohroženosti o věku je samozřejmě nesmysl, žádný virus neprohlíží lidem rodné listy – jde jen o statisticky významnou korelaci mezi věkem a nemocností, nicméně i já kvůli lepší srozumitelnosti v rámci této jazykové konvence věk občas zmíním) a ti nejvíce nemocní, ti prý měli být nejohroženější a nejvíce hodni ochrany. Nejohroženější – jak se to vezme, a hodni ochrany – možná, ale reálně je ochránit nešlo. Jak to myslím? Denně chodívám kolem vitríny se smutečními oznámeními. Vždy tam nějaká jsou. Umírají lidé různého věku, z různých příčin (statisticky lze jistě určit, jakého a z jakých nejčastěji). Ti všichni umírají navzdory té nejlepší péči, jakou jim umí naše zdravotnictví poskytnout (ve srovnání s mnohými jinými jistě velmi dobrou, ba možná vynikající). Umírali (od března do září), umírají (i právě teď) a budou umírat dále. V nemocnicích, v domovech seniorů, doma, na JIPkách, v LDNkách, v hospicích. Ať již se předtím stačí nakazit koronavirem či nikoli. Koronavirus nezkrátí jejich život ani o vteřinu a stejně tak žádné opatření ani o vteřinu neprodlouží. Kvůli nim se sice opatření zaváděla a zavádí, ale je to u nich zbytečné. Ochránit je (nikoli před nákazou - to přísnou izolací lze, ale před zhoršením zdravotního stavu a před smrtí) jde jen porušením přírodních zákonů anebo zázračným zlepšením našeho zdravotnictví nad soudobé reálné možnosti.
Dále tu máme skupinu lidí o něco méně nemocných. To jsou lidé s velmi vážnými diagnózami v nemocnicích, na JIPkách, v LDNkách, v domovech seniorů, hospicích, někteří jsou doma, kde se o ně starají jejich nejbližší. To jsou ti, kterým hrozí, že nakaženi (ale nikoli jen koronavirem, ale jakoukoli nebanální infekcí, která tělo vysílí) zemřou o několik dní, týdnů, měsíců dříve, nežli bez nákazy. Anebo ti (mladí a jinak zdraví čerstvě po operaci, například), které se může podařit zachránit, nenastanou-li komplikace (třeba právě formou infekce). Nebudu zde počítat, nakolik se to společnosti vyplatí či nevyplatí, to přenechám jak těm, kteří umějí přepočítat na peníze úplně všechno, tak těm (těchto bylo na jaře slyšet mnohem více), pro něž naopak velkoryse žádná cena není dost vysoká, jde-li o lidský život a zaplatit to mají ti druzí (ze svého či společného, kde se ztratí, komu to pak bude někde chybět), a nikoli oni sami ze svého. Jedině lidi z této třetí skupiny mělo a má smysl chránit před nákazou (ale opět - nikoli jen koronavirem, ale i jinými infekcemi). Vrátím se k nim ještě později. Tedy, smysl to samozřejmě má i u lidí z první skupiny, ale na ně se společnost v tomto směru nikdy neohlížela, jak jsem již napsal.
A pak tu máme další skupinu lidí, na které se myslelo hodně. To jsou ti ne velmi vážně nemocní senioři (a obvykle tak i ti nejmladší – protože statistika), kvůli nimž se třeba zaváděly ty speciální nákupní doby (a které spousta z nich nedodržovala, chodili nakupovat i jindy). To jsou lidé, kteří se od doby uvolnění opatření chovali v naprosté většině bezstarostně (a až teď se začali někteří zase bát, jak se vrátily roušky a začalo se zase více strašit – třeba počty nakažených, příznaky-nepříznaky), chodili bez roušek, roušky u druhých nevyžadovali, chodili bez zábran do obchodů atd.. Za tu dobu nijak nevzrostl ani počet hospitalizovaných s vážnými diagnózami, ani počet zemřelých (těch dokonce u nás ubylo oproti předchozím létům, byť ne statisticky významně). Někdo by sice asi uměl namítnout, že přes léto bylo mezi námi koronaviru méně, a tudíž právě tito lidé nebyli tolik ohroženi nákazou, zatímco nyní se situace zase zhoršuje (podle množství pozitivně otestovaných), a tak bez znovuzavedení opatření přijdou vážně nemocní a mrtví (jen ti tzv. s covidem, anebo i celkově?). Ale spokojíme se s jen takovouto „kdyby ne,, … tak (určitě) by“ argumentací? Za mne je tím létem prokázáno, že tato skupina ohrožena není, a speciálně ji chránit a zavádět kvůli ní opatření netřeba. Lidé z této skupiny jsou ohroženi jen panikou – jak svou vlastní, nechají-li se vystresovat novou vlnou strašení, tak tou úřední – bude-li opět (na jaře to bylo naštěstí jen krátce) zanedbávána péče o ne-covidové pacienty (tím, že budou odkládána jejich vyšetření a operace), kvůli nesmyslnému preferování jen péče (a navíc ještě strašidelně spektakulární) o pacienty s koronavirem.
Takže mi zbývá jen ta skupina třetí. A zde se ptám: Jak těmto lidem pomůže, když ostatní (včetně zcela zdravých a neinfekčních) budou muset nosit roušky a nesmět se shromažďovat? To vše jen pro případ, že někdo z těch ostatních je pak půjde navštívit? Do prostředí, kde ošetřující personál či jejich nejbližší dohlíží na to, aby se nenakazili? V ústavní péči jsou vyžadovány roušky a jsou tam i další omezení, a i doma bývá selektováno, kdo je k nemocnému vpuštěn. A není-li (třeba na přání nemocného), je to svobodná volba dotyčných, kteří se mohou sami rozhodnout, nakolik se budou chránit před nákazou na úkor svých jiných potřeb (třeba kontaktu s vnoučaty či navštívení toho, co jim za to stojí – ve stylu: ještě jednou vidět apod.).
Takže proč, a pro ochranu koho pokračují ta opatření?
Pokračování příště
24.9.2020