Závěr pandemie otevírá prostor do politické budoucnosti
Kdyby na stole byla jenom aktuální čísla, dohromady nikdo by o nějakém covidu nevěděl, život by běžel normálním tempem a po člověku s rouškou na ústech by se lidé ohlíželi, jestli to není nějaký roztržitý lékař, který si odskočil od operačního stolu. Tak to ale není, máme za sebou zkušenost z loňské uvolňovací euforie a kolem sebe hrozbu neznámých mutací a zásobáren nákazy ve státech, kde nemají k rozvolňování důvod. Máme ale příležitost k zamyšlení, co jsme vlastně prožili a co nás asi čeká.
Válka odborníků
Covidová zkušenost přinesla nejedno traumatizující poučení. Mezi ty významné jistě patří absence nezpochybnitelné autority. Šlo přece o přírodní jev a ty jsou předmětem vědeckého zkoumání. Jistě, věda dosáhla obrovského úspěchu. V krátké době, za jiných okolností pokládané za nereálnou, se podařilo vyvinout několik očkovacích látek, nechat je otestovat, schválit a masově aplikovat. Nicméně vakcína, to je v celém procesu nesporně pozitivní prvek: racionálně uvažující část veřejnosti v ní viděla naději ještě dřív, než byla dosažitelná, a poté ji vzala za svou. I v souvislosti s vakcínou se vyskytly pochyby a dezinformace – pro budoucnost je třeba zachovat jako kuriozitu tvrzení, že jde o prostředek, jak vyhubit lidstvo, že je to časovaný jed, který se za dobu iks aktivuje a očkovaného zahubí, načež svět zůstane spiklencům, kteří se chytře očkovat nenechají. To je kuriozita, nicméně ony pochyby budou reálnou roli přece jen hrát. Jsou překážkou v dosažení cíle sedmdesátiprocentního proočkování obyvatelstva, které by podle propočtů mohlo vytvořit trvalou hráz proti šíření epidemie.
Nepochybně negativní roli ale sehrál permanentní střet odborných názorů. Od začátku proti sobě vystupovaly medicínské kapacity a fakticky vytvořily dvě skupiny, dalo by se říct popíračů a alarmistů. V této době zklidnění je zajímavé, že protagonisté jedné i druhé větve mohou prohlašovat, že na jejich slova došlo. Tak například bilancuje situaci profesor Jan Pirk, když hovoří o různých epidemiích nových onemocnění: ty proběhnou a populace na ně získá imunitu buď tím, že nemoc prodělá, nebo že se očkuje. Tohle už jsem říkal před rokem – a to se právě teď stalo. Opačný tábor naopak poukazuje na to, že k pozitivnímu zlomu došlo právě v důsledku restriktivních opatření, počínaje povinností nosit roušky až po rozmanité lockdowny. I teď, koncem května, se setkáme s názorem, že byla chyba nezavřít český průmysl. Kolik tisíc mrtvých pak mluvčí této údajné chybě přičítá, záleží na jeho míře alarmismu, strop je na třiceti tisících (i takový názor tu je). Porovnávání obou krajností (s množstvím mezistupňů) není jen samoúčelná zábava.
V současnosti jsme na tom tak, že restrikce jaksi nadále platí, ale prudce klesá ochota je dodržovat a takřka nulová je schopnost státu je vymáhat. Nastává poněkud absurdní stav, který má podobně neblahý dopad na obecné mínění – rozmanitá opatření jsou očividně nesmyslná a absurdní, a přesto na nich stát trvá. Úplně směšná je povinnost vstoupit na zahrádku restaurace s nějakým úředním certifikátem. Roušky v obchodech a v dopravních prostředcích uvidíte, ve školách se to nejspíš švindluje a při sportu jsou už absolutně nesmyslné – jakkoli právě tady by měly plnit svoji funkci nejvíc.
Značná část absurdity plyne z rozporu mezi politickou mocí a odborným názorem. Ten zde byl po celou dobu epidemie. Neblahý zlom z konce léta a začátku podzimu byl zaviněn premiérem Babišem, který ve snaze zalíbit se veřejnosti ignoroval varovné hlasy odborníků, a vyhodil proto ministra Adama Vojtěcha, který se je snažil uvést do praxe. Ze stejného důvodu pak Babiš vyhodil příliš přísného a odborného ministra Jana Blatného. Nyní je Adam Vojtěch zpátky s nadějí, že okolnosti neposkytnou příležitost k dalšímu takovému střetu.
Je to konec, nebo normál?
Pokud půjde vše dobře, pak neposkytnou. Nicméně bude dál třeba řešit zásadní otázku, jak vlastně poznáme, že epidemie skončila. Jedna možnost je nasnadě: konstatování, že covid nezmizí a bude tu s námi jako velmi nepříjemná nemoc srovnatelná s chřipkou, ta také každoročně kosí stovky, ba tisíce méně odolných jedinců. Bude ale stát ochoten na tento kompromis přistoupit? Navíc tu není jenom český stát, je to světová pandemie. Máme tu příklady ze zemí, jako je Vietnam nebo Austrálie či Nový Zéland. Tam (a nejen tam) stačí výskyt několika málo případů a tvrdé restrikce se vrací na scénu. Babiš couvnul před tlakem veřejnosti, ale jsou tu i jiné politické vlivy. Sociálním inženýrům různých barev, a zvláště pak zelené, se líbí představa občanů s náhubky, sledovaných online a omezených v pohybu. Alarmistická část odborné obce jim bude dodávat argumentační munici.
Pokud jejich vliv převáží, bude covidová pandemie v politickém slova smyslu bodem zvratu k horšímu.
LN, 28.5.2021