Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Konkurence funguje pouze v otevřeném rostředí. Pokud dojde k regulaci, platí zákon vlčí smečky.

To tvrzení je příliš zjednodušené a v této podobě neobstojí. Konkurence nikdy nefunguje v úplně „otevřeném“ prostředí bez pravidel, protože už samotná existence vlastnictví, smluv a jejich vymahatelnosti je formou regulace. Bez těchto základních struktur by se soutěž mezi aktéry rychle změnila v prostou dominanci silnějšího, tedy právě v situaci, kterou označujete jako „zákon vlčí smečky“.

Smysluplnější je rozlišit, jaký typ regulace je přítomen. Existuje regulace, která konkurenci umožňuje tím, že vytváří stabilní a předvídatelný rámec, a regulace, která ji deformuje, protože je nastavena účelově ve prospěch konkrétních hráčů. Problém tedy nevzniká ze samotné existence pravidel, ale z jejich selektivnosti nebo nepřiměřené složitosti. V takovém prostředí se skutečně prosazují ti, kdo mají kapacitu pravidla ohýbat nebo využívat, což může připomínat chování „smečky“.

Zároveň ale podobný efekt může vzniknout i bez regulace. Pokud se v systému koncentruje kapitál nebo se prosadí silné síťové efekty, prostředí se uzavírá samo a konkurence fakticky mizí. V takovém případě nevzniká dominance kvůli pravidlům, ale kvůli absenci protivah.

Přesnější závěr tedy je, že konkurence není funkcí absence regulace, ale kvality institucionálního rámce. „Zákon vlčí smečky“ se objevuje tehdy, když pravidla přestanou plnit svou obecnou funkci nebo když žádná efektivní pravidla neexistují.

Pokud dojde k nadměrné a pro ekonomiku škodlivé kumulaci kapitálu, obvykle se něco změní, naakumulovaný kapitál ztratí hodnotu a vše pokračuje za nových podmínek. To nejnešťastnější je státní zásah, a to jak v malém, tak ve velkém. V každém případě totiž znamená účelovou změnu pravidel, nikoliv ve prospěch ekonomiky, ale těch, co jsou u vlády.

Čistě ekonomicky se často nezmění téměř nic. Nadměrná kumulace kapitálu sama o sobě obvykle nevytvoří mechanismus, který by ji pokojně a automaticky rozpustil ve prospěch „ekonomiky jako celku“. Mnohem častěji se jen dál reprodukuje, dokud nenarazí na vnější mez. Zlom pak nepřichází jako elegantní tržní korekce, ale jako zásah z jiné roviny: revoluce, měnová reforma, konfiskace, válka nebo prostě fyzická likvidace těch, kdo bohatství drží. Vyvraždění templářů je jen starší a názorný příklad téhož mechanismu.

Proto je zavádějící tvrdit, že nejhorší je vždy státní zásah, jako by alternativou byl nějaký neutrální a samoregulační vývoj. Často totiž žádná taková ekonomická samonáprava neexistuje. Pokud se nerovnováha stane příliš velkou, bývá nakonec přerušena politicky, násilně nebo měnově. Nejde tedy o to, zda do pravidel vstoupí moc, ale kdy a v jaké formě. Rozdíl bývá jen v tom, zda změna proběhne ještě institucionálně, nebo až jako rozklad institucí.

Tedy - dovolil bych si doplnit možná určité vysvětlení. že v případě ekonomické konkurence jde skutečně o vysoce komplexní prostředí které mohou aktéři ovlivnit širokou sadou svých různých a to i zcela legálních postupů.

Jako primitivní příklad, se to přirovnat ke sportovnímu závodu, kde nezáleží na tom, zda sportovec běží, nebo jede na kole. nebo v autě. Sice se tím ovlivní pořadí, kdo se k cíli /tedy k zákazníkovi/ dostane dřív.

Ovšem, současně si musí podnikatel vyhodnotit i to že když tam sice bude první - ale bude mít mnohem větší náklady na dopravu. A jestli se mu tohle vyplatí.

Pan Grundmann má jistě pravdu, v tom, že jedním z těch možných kritérií je kumulace kapitálu /rozuměno z předešlých zisků/ . Ovšem nikoliv nutná - to je zcela na vůli akcionářů, jestli si celý zisk z toho podnikání nechají pro sebe vyplácet na dividendách,

a nebo povolí managementu. aby ten zisk /zase zcela různými způsoby / reinvestoval do výroby.

Možná - pro historickou vzpomínku, Henry Ford. na počátku svého podnikání získal potřebný kapitál od akcionářů. Ovšem potom jim, po velice dlouho řadu let nevyplácel dividendy vůbec žádné, ale všechny zisky reinvestoval do rozšiřování a zefektivňování produkce . To se to pak rostlo a kumulovalo.

Jenomže, těm akcionářům se to nelíbilo, Nakonec ho dali k soudům, které rozhodly, že jim ty dividendy vyplatit, musí. Btw - v dost špatné době, hospodářské krize.

A jak to vyřešil Ford??? Podrazil smluvní odběratele v obchodech s auty. Nařídil jim že mu musí zaplatit za dodané vozy hned, ještě než je sami dokázali prodat /pokud vůbec/ ..A kde si ty peníze seženou, byla jejich byznys...

Vaše analogie se závodem je užitečná, ale má jednu slabinu: předpokládá, že pravidla závodu zůstávají stabilní. V reálné ekonomice si je ale úspěšní aktéři mohou postupně přizpůsobovat. A právě zde vstupuje do hry akumulace kapitálu.

Akumulace není nutná v každém jednotlivém případě, ale strukturálně má tendenci prostředí uzavírat. Jakmile někdo disponuje výrazně větším kapitálem, získává možnost používat strategie, které nejsou dostupné ostatním – může si dovolit vyšší náklady, delší ztrátové období, tlak na dodavatele nebo odběratele, případně i právní a institucionální vliv. Tím se soutěž postupně posouvá od „kdo je efektivnější“ ke „kdo má větší rezervy a vydrží déle“. To je kvalitativní změna.

Z hlediska vlastníků je tento proces plně racionální. Pokud existuje možnost zisk reinvestovat a tím zvýšit budoucí kontrolu nad trhem, dává to často větší smysl než krátkodobá distribuce dividend. Nejde jen o maximalizaci zisku, ale o stabilizaci pozice. Fordův příklad je v tomto směru ilustrativní: reinvestice vedla k rychlému růstu a koncentraci síly, ale zároveň vytvořila konflikt s akcionáři a nakonec i tlak, který byl přenesen na slabší články řetězce – odběratele.

To ukazuje obecnější mechanismus. Narušení „otevřeného prostředí“ nevzniká primárně regulací, ale tím, že úspěšní aktéři začnou využívat svou pozici k jeho postupnému uzavírání. Regulace pak často přichází až sekundárně – buď jako pokus to korigovat, nebo naopak jako nástroj, kterým se už existující dominance institucionalizuje.

Akumulace kapitálu není jen jedním z faktorů konkurence, ale má tendenci měnit samotnou strukturu prostředí. A právě proto je z pohledu jednotlivých aktérů racionální, zatímco z pohledu systému jako celku může vést k jeho postupné ztrátě otevřenosti.