Tato úvaha není návodem na sebevraždu. Je určena pro ty, kdo se nebojí zemřít, ale obávají se umírání. Je inspirována osobní zkušeností, proto nemůže být univerzálním návodem pro každého.

Můj táta se narodil uprostřed druhé světové války. Byl vzděláním technik a celý život tak uvažoval. Byl přesvědčen, že vše se dá naplánovat. Zakládal si na své důstojnosti. Ale emoce mu moc nešly. Své skrýval a cizí mu nebyly příjemné. K doktorům docházel na prevenci, ale pokud měl nějaké, nejčastěji trávicí problémy, řešil je sám. Do pětasedmdesáti hrál tenis, a ještě letos jezdil s partou na kole. Ještě zdravý se kdysi vyjádřil, že v případě nevyléčitelné nemoci by to ukončil sám.

Delší dobu mu nebylo dobře. K lékaři nešel. Kupoval si stále nové tablety na žaludek a střeva, ale moc mu nepomáhaly. Když už to opravdu nemohl vydržet, vzal si auto a dojel do místní nemocnice. Začal kolotoč vyšetření, leckdy nepříjemných. Mlžení lékařů a odkládání diagnózy až se udělá ještě to a ono. Magnetická rezonance, která by potvrdila podezření hned a efektivně, byla dostupná až za měsíc. Táta si jí proto objednal za 1900 kč. expresně v soukromém zařízení. Tato jsou certifikovaná a tvrzení nemocničního lékaře o tom, že tam nejsou ti správní odborníci, se ukázalo jako liché. Diagnóza byla fatální, s výhledem doby přežití maximálně měsíc.

Tří týdenní pobyt v nemocnici, od příjmu k diagnóze, se silně podepsal na tátově psychice. Velmi rychle slábnul a třetí týden se již nepostavil. Po diagnóze se rozhodnul nejíst a nepít a zemřít v nemocnici. Byl přeložený na pokoj s dalším, sténajícím a umírajícím pacientem. Dveře stále pootevřené, z chodby hluk, prostředí bylo nedůstojné. Odmítnul všechny léky. Bylo mu zle a prosil nás, abychom mu donesli nůž. V takovém stavu ho zastihla lékařka, která pracovala pro jeden hospic. S tátou mluvila a mluvila, až ho umluvila, aby odešel domů, do péče domácího hospice. Druhý den jsem zavolala hospic a sešla se skvělou lékařkou. Dlouho mi popisovala všechno, co jsem potřebovala vědět. Jejich kluci nám stejný den přivezli a smontovali skvělou polohovací postel. Za pronájem třiceti korun denně. Zařídili sanitku pro tátu a v druhý den ráno byl doma. O pár hodin později dorazila lékařka se sestrou. Do dávkovače naplnili léky proti bolesti a nevolnosti, aby tatínek neměl žádný pocit nepohody. Ale také zjistila to, co my už jsme věděli. Že pro něj je největší utrpení duševní. Pocit z toho, že bez pomoci se nedokáže posadit, napít, přemístit na toaletu ani „gramofon“, že by měl mít pleny a my ho museli přebalovat a mýt, byl pro něj nesnesitelný. Domů šel proto, aby se zabil. Ale už to nedokázal. Tehdy jemu i nám lékařka nabídla, že ho na jeho prosbu může uvést do umělého spánku, ze kterého se už neprobudí. Pláču i teď, při psaní tohoto vyprávění. Ale není to pláč trýznivý, plný hořkosti. Naopak velmi úlevný a plný vděčnosti k lékařům, kteří neléčí, ale pomáhají. Kdybyste viděli tu úlevu a upřímnou vděčnost mého táty za tuto vyhlídku, pochopili byste. Díky tomu byl schopen se okamžitě naprosto uvolnit. Pocit, že se může sám rozhodnout kdy odejde, ho naplnil klidem. Pobyl s námi ještě den a poté požádal lékařku, aby ho uvedla do umělého spánku. Napojila ho na dávkovač, který pomalu dávkoval uspávací látku. Usínal velmi polehoučku. A přesto, že se lékařka domnívala, že bude odcházet několik dní, odešel klidný a uvolněný, po necelých dvaceti hodinách.

Z celého průběhu mám několik poznatků.

Lékaři léčí oblasti těla, které spadají do jejich kompetence a snaží tělo udržet při životě. Je to jejich práce. Ale je na každém z nás, aby se svobodně rozhodnul, zda a do kdy se chce léčit a kdy, jak a s kým chce dojít na konec. Táta si mohl ušetřit utrpení v nemocnici, kdyby si prosadil magnetickou rezonanci a kdyby byl dříve a bez mlžení informován o svém zdravotním stavu. Ale především, kdyby se bez mlžení, tajení a náznaků dostávali k lidem informace o tom, že nemusí umírat naprosto bezmocní a zničení.

Stále se mluví o euthanázii, aktivním usmrcení. Ano či ne. Pro, proti. Byla jsem pro. Ale neměla jsem informace. Nevěděla jsem, že je možnost dojít k cíli v umělém spánku, doma, mezi svými. A i když své blízké nemáte, můžete využít hospicového domu. A nebojte se ptát.

Doufám, že moje zkušenost pomůže i jiným.